Francouzské borůvky..náramek

2.den Paris podzim 2012
Nádherný den plný podzimního slunce, co tak rádo hladí nastavené tváře..
Blíží se čas oběda a s ním i návštěva mého milého šperkaře Etienna  jeho bratra vinaře Germaina.
Popisovat své pocity raději nebudu, jsem až příliš nesvá a těšící se..
Ani má milá teta Amandine a ani Emeline mi nic neusnadňují..
Ale přišla jsem nato, co je to za likér, který mě včera v noci dostal do postele.. Emeline, má sladká a milá Emeline.. po
své prababičce zdědila několik klenotů a mezi nimi i pár tajných, řekla bych přímo alchymických receptů na likéry a
tinktury.
Tento sladký likér byl vyroben mimo jiné i z fialek a levandule, kdybych chtěla být trošku jízlivá, řekla bych, že jde o
parfém, který Emeline ve své vášnivosti k vaření přetvořila do stavu poživatelného, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jde
skutečně o likér z mnoha bylin a koření. Ovšem jeho pravý recept prý získám až později...jak mi se smíchem na mé žadonění
řekla veselá Emeline..
A tak už nepátrám.. Ovšem sny, které se po jeho požití zdají se prý do puntíčku splní.. a o těch raději nebudu za střízliva
nahlas ani snít, natož je vyprávět..
Uslyšela jsem Etienna a běžela mu naproti... Byl sám...to mě zarazilo, i když jsem se snažila nedat na sobě nic znát, přímo
to ze mně sálalo..
"Přijde později, neboj..." řekl mi Etienne a usmál se a k Amandine pronesl něco v tom smyslu, že tomu moc nerozumí i jeho
bratr je od včerejška jako vyměněný.. a to už by prý měl mít ve svých letech rozum...
To mě potěšilo...
Pak mě napadlo, že ještě jednu věc si musím ujasnit a to je tajemný chrlič..
Když jsem vyšla schody na půdu a dotkla se dveří, otevřely se jako vánek, lehounce a tiše..
Vklouzla jsem dovnitř a všimla si, že je otevřené balkonové okno, asi jsem včera nezavřela, jak jsem vyplašeně vyběhla..
Opět jsem se dotkla krabičky na stolku, ale než jsem ji stačila otevřít uslyšela jsem dva-ne- tři hlasy z balkonu..
"Kdopak tam asi je?" proletělo mi hlavou a tichounce jsem se připlížila k závěsu, jen tak, abych nikoho nevyrušila...i když
jsem se styděla, že poslouchám, nemohla jsem si pomoct..
Všechny hlasy byly mužské, krásné, hladivé a hluboké..
Škoda, že jsem všemu dobře nerozuměla- ta má francouzština, opět jsem si v duchu vynadala, že jsem ve svém studiu
polevila..
Ale to nebyla obyčejná francouzština, byla to stará francouzština, velmi stará.. Neboť archaismy stejně tak i stáří jazyků
miluju, probíral se mnou můj učitel pár výrazů, co se již nepoužívají a oni mluvili plynně ve "starofrancouzštině"!
Z těch několika výrazů jsem pochytila jen útržky, rozhovor byl značně emocionálně vypjatý a jeden se zúčastněných byl velmi
rozrušen..
Moje jméno Klara, opakovalo se nejčastěji... a to mě zajímalo ještě více... pak jsem poznala slova jako láska...víno...
něha...deník...Saint...Germaine!.. dlouho...osud...
Nebyla jsem z toho vůbec moudrá..ovšem vzrušení z této debaty se přeneslo i na mně a zavadila jsem prstýnkem s andílkem o
střapec u závěsu a když jsem se snažila osvobodit, převrhla jsem vázu s růží, které jsem si na stolku prve ani nevšimla..
Byla jsem prozrazena! A nejen to... těžce jsem skrývala zarudlost svého obličeje, když jsem zjistila, že na balkoně je
Germaine...a ... a NIKDO!!!!! Byl tam sám... jen on a dva chliče...
!!!
A jak by mi poradila Emeline, která toho o choulostivých situacích věděla hodně, ale hlavně se z nich uměla bravurně
dostat- "dělej, že to nejsi ty a pokud to nepůjde, pak dělej, že to sice jsi ty, ale stejně jsi někde jinde.." :o)
A tak jsem se zatvářila jako laň lapená do sítě a chtěla jsem jí skutečně v té chvíli být.. ještě lépe, chtěla jsem být
laň, co umírá nebo nejlépe už nežije..
Germain se zatvářil zprvu překvapeně, očividně o mně nevěděl-i a pak vše naprosto s přehledem zachránil..
"Slyšel jsem vás přicházet má milá..ty schody příšerně vržou.." řekl s mírným úsměvem již zcela normální francouzštinou,
bez jakéhokoli archaismu..
Usmála jsem se a "jako laň hrdě ze sítě vykráčela.."
"Milý Germaine, tetička mě pro vás poslala.." lhala jsem tím nejklidnějším hlasem, jakým jsem uměla..
"Vážně?!" zeptal se přímo..
"Pochybujete o tom snad?" rozechvěle jsem dodala francouzsky a pak jsem česky pokračovala: "..a to byste měl .." snad , aby
má lež nebyla pro mně tak úpornou..
Germaine se rozesmál a políbil mě na tváře..
Doširoka jsem se rozhlédla, ale přece jsem nikoho nezahlédla..
"..třeba je někdo dole..." proletělo mi hlavou a vyklonila jsem se z balkonu, v tom okamžiku zaslechla jsem dvojhlasně: "
Attention!!"
Ale v tom mě už Germaine chytil za ramena.. škubla jsem sebou...a když jsem se otočila přitiskla jsem se k němu taky..
Pár vteřin strachu a rozkoše najednou.. zvláštní pocit, když na něj vzpomínám..
Když jsem trochu povolila své sevření a se sklopeným zrakem chtěla něco říct, naštěstí jsem uslyšela Etienna...
Stál v balkonových dveřích a díval se na nás, jak se tam objímáme..
" Oběd je na stole a Emeline se už zlobí, kdeže všichni jsme.." přitom se přísně podíval na Germaina.. já se mu raději do
očí ani nedívala.. byla bych červená do večera...
Oběd byl báječný a nesl se zcela ve jménu veselosti... možná to způsobilo Germainovo vin rosé..ale opadla ze mně veškerá
tíseň a provinění za závěsovou scénu... jen mi tak porblesklo hlavou, proč se mi vlastně prstýnek zahákl o střapec, když mi
tak perfektně sedí a nikde nevyčnívá.... A taky, kdy už se asi podívám do cínové krabičky....ale všechny myšlenky jsem brzy
zaplašila, se svou francouzštinou a do jisté míry i posunkovou řečí, kterou jsme posléze používali všichni- jsem pobavila-
trochu nechtěně- celé osazenstvo..
Germaine uměl výborně anglicky a rusky.. a tak to nebylo tak těžké povídat si téměř o čemkoli..
Blížil se podvečer a já jsem se procházela po patiu, které se mi vůbec nezdálo tak malé, jako když jsem sem přijela
poprvé.. Dokonce byl vzadu i malý altánek obrostlý malými růžemi..mnoho z nich už odkvetlo, ale ne všechny... a tak jsem si
při pohledu na ně, zase vzpomněla na růži ve váze a na balkonovou scénu..
Zvedla jsem oči a chtěla se zeptat na ony dva muže, se kterými mluvil, ale hned mi došlo, že bych se tím úplně prozradila a
zrudla jsem.. ¨
Germaine mi zvedl bradu a zahleděl se mi do očí.. jeho roky jakoby zmizely a já jsem viděla mladého muže na koni, jak
tryskem uhání planinou ke vzdálenému městu.. ten muž byl nějak podivně oblečený a za sedlem měl růži... ne to nebyla živá
květina, byla to růže, kterou bylo zdobeno sedlo...byla to bordura z růží vypálených do kůže na sedle.. málem jsem při těch
vizích vykřikla a hned jsem se podívala na prsten s andílkem, jeho obroučka byla rovněž tvořená růžemi...bordurou růží..
Pootevřela jsem ústa a chtěla jsem to všechno Germainovi říct.. ale nestihla jsem to..anebo to dřív řekly moje oči... ne
vždy je potřeba používat slova, když si chcete "popovídat"..
Germaine se naklonil a políbil mně..jen letmo.. zachvěla jsem se při tom polibku..a kdybych se tolik neostýchala, zřejmě
bych ho ráda opětovala..
Cítila jsem se jako omámená... víno zajisté taky udělalo své, ovšem jen do jisté míry, zbytek byla překrásná, fascinující
energie, kterou jsem vnímala všude... naprosto všude okolo i uvnitř sebe..jako bych fyzicky nebyla... jakoby mé tělo prostě
neexistovalo, bylo jen zvláštně jiskřivě..
"CINK" cinkly o sebe dvě skleničky...to Etienne přišel za námi do altánku a přinesl další lahev vin rosé a tři sklenky..
Emeline a Amandine si šly pro plédy..přece jen je už podzim...
Jen doufám, že mi Emeline nešla zase pro svůj bylinkově květinový likér...problesklo mi hlavou a Germaine se zasmál a
dodal...
"určitě ne.. zase tak ráda ho nerozdává..."
Dříve než jsem stačila reagovat na jeho "čtení myšlenek"
Etienne se už vyptával na mou práci a novou kolekci šperků..
A pak se do rozhovoru přidaly i Amandine a Emeline..
Germaine mě neustále pozoroval.. a já jsme měla co dělat, abych si udržela " to své" a nepovídala bláboly..
Když odcházeli- za hluboké noci- neudržela jsem se a s ovíněnou kuráží jsem se naklonila k Germainovu uchu a zeptala se,
zdali má rád koně a růže..
Očividně ho tato otázka zaskočila... KONEČNĚ! Jsem nebyla vyvedena z míry jen já sama..
Naklonil se ke mně zpět a zašeptal: "Proč se ptáš?"
A já jsem místo odpovědi využila okamžiku, kdy se ke mně nakláněl a políbila ho ..
Zůstala jsem tajemná..což mně nevýslovně těšilo.. chvíli jsem nebyla jen myškou, ale mohla jsem se cítit aspoň jako kotě..
Znejistěl... a já jsem docela hlasitě pokračovala: " Tak o půlnoci... ať pro Vás můj milý přiletí jeden z chrličů...ano?!"
Ale v ten okamžik sebou škubly Amandine i Emeline a podívaly se nejprve na sebe a pak na Germaina.. ten se rozesmál a tak
se smáli všichni..
Vše mi došlo až mnohem později..
Z posledních sil jsme odnesly zbytek nádobí do kuchyně.. mlčely jsme.. což bylo zvláštní... Emeline vždycky něco
vyprávěla...
Loučila jsem se a chystala se do postele.. Když jsem políbila Amandine, Emeline už na mně čekala se skleničkou jejího
"báječného" likéru...
Ale já jsem byla rychlejší a obsah skleničky zalil Emelinin fikus..snad to přežije...ale já dnes rozhodně nepůjdu tak brzy
spát..
Když jsem se otočila k Emeline a podávala jí skleničku od likéru, už jsme jen zívala a vláčně se nechala dovést do pokoje..
Co následovalo dále to se dozvíte zase až zítra... ráno...
Já jsem přece tak unavená.... že už nevidím ani na písmenka...Aaaaaaa.... dobrou...

*************************************

Pravá borůvková větvička je dozdobena listy a plody borůvek, vypadá jako živá..

Je vyroben velmi složitou technikou lití do ztraceného vosku, kompletně v mé dílně. Od vyrobení voskového modelu, po samotné odlití stříbra..

Šperky vyrobené litím jsou velmi pevné a vhodné na každodenní nošení bez obavy o jejich znehodnocení..

Celá pařížská kolekce "Láskyplné šeptání.." je vyrobena v neoviktoriánském duchu se špetkou secese..

Velikost větvičky je cca: 80 x 25 mm

Velikost náramku upravím na přání, napište mi Váš obvod zápěstí natěsno..

Materiál: stříbro 925/1000, modrý korál, olívín

Celková váha: 21,11 g

Ručně vyrobeno, voskový model a následné lití do ztraceného vosku, patinováno, doleštěno, puncováno...