Jonathan ... psaní z cest

"Jonathane," řekl Čang- a byla to jeho poslední slova - "musíš se pořád učit mít rád."

Když se vrátili, byla tma. Ostatní rackové hleděli na Jonathana s úžasem ve zlatých očích - vždyť viděli, jak zmizel odněkud, kde žil tak dlouho.

Nemohl vydržet příval gratulací, jimiž ho zahrnovali. "Vždyť jsem tady nováček! Pouhý začátečník! Já se přece musím učit od vás!;

"Nevěřím, Jonathane," nesouhlasil Sullivan sedící hned vedle něho. "Za deset tisíc let jsem nepotkal racka, který by měl menší strach z učení než ty." Hejno se ztišilo a Jonathan nevěděl rozpaky kam s křídly.

"Můžem se pustit do zápasu s časem, jestli máš chuť," navrhoval Čang, "abys uměl létat do minulosti i do budoucnosti. Pak tě čeká to nejtěžší, nejpronikavější a zároveň nejzvláštnější ze všeho. Pak budeš schopen začít poznávat smysl dobroty a lásky."