Tisk autorské ilustrace Nick Cave

Cry, cry, cry, bum, bum, bum. Slyšíš jak mi bije srdce?

Ještě teď se vracím na koncert Nicka Cavea, který odehrál nedávno v Praze na Metronom festivalu. V životě jsem nezažila krásnější a emotivnější koncert. Jednoduše jsem ho celý probrečela.

Nick Cave do Prahy přijel ani ne dva měsíce poté, co mu zemřel jedenatřicetiletý syn Jethro. O dalšího syna, patnáctiletého Arthura, přišel v roce 2015.

„Nejsem si jistý, jestli pro mě ještě existuje téma, kvůli kterému bych se cítil nepříjemně zranitelný. Líbí se mi myšlenka jakési silné zranitelnosti. To mi dává smysl. Ta představa, že je určitá síla a energie, kterou jde získat z toho, že se v bolesti otevřete celému světu nebo jen pojmenováváte věci takové, jaké jsou.“ To je důležitý motiv Caveovy poslední tvorby, tedy blízcí umírají a nedá se s tím nic dělat, ale zároveň hledat cesty, jak se k nim ještě jednou přiblížit. Přes všechno racionálno dál věřit v důležitost imaginace jako nástroje, skrze který se s obyčejnou krutostí všedních dní dá vyrovnat. (J. J. Karásek)

Jsem člověk, který na smrt myslí celkem často. Bojím se jí celoživotně, ale snažím se jí přijmout jako nedílnou součást. Není to příjemné téma, mnozí na takové věci možná ani nepomyslí, ale každý z nás přišel o někoho blízkého a po svém se s tím musel vyrovnat nebo vyrovnává.

Dozajista ze mě Nick Cave něco sejmul. To čisté a milující jsem pustila směrem k nebi. Nedržela jsem v sobě nic, všechny pocity byly povoleny a poletovaly kolem mě.

Smutek byl očistný, jaksi samozřejmě patřící k životu. V lásce a míru.

S pocitem, že ještě víc žiju než doposud.

And everyone has a heart and it's calling for something…

…Nevěřím v boží zásahy

Ale vím, zlato, že ty ano

Avšak kdybych uvěřil, poklekl bych a požádal Ho

Aby nezasahoval, pokud jde o tebe

Aby se nedotkl ani vlasu na tvé hlavě

A zanechal tě takovou, jaká jsi

A pokud by měl pocit, že tě musí vést

Tak aby tě vedl do mé náruče…