ALISHA ZALESAK

„ V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem. “

Uvedená práce podléhá licenci Creative Commons. Prosím respektujte autorské práva (c) PAN MON a nekopírujte.

Tištěná faktura je zasíláná jen na vyžádání.

************************************************************

♥ ALENKA je za zrcadlem a zamilovaná / navždy, do života / volného a záhadného / do malého umění / bez galerií, do poezie a zpěvu / křehkého a severského a do všeho nedokonale / dokonalého. Bydlí u vody / velké, někdy spí na zahradě / dlouho, má dřevěnou dílnu / nejmenší, učí se sama / ráda, pozoruje dlouho brouky / štítí se jich, navštěvuje hnízdo / na stromě, loví ryby / tajně, sedí na voru / starém, přeje si velkou síť / houpací a taky velkou kočku / bílou. Jednou jí navštívil Mon / stín, s holubem / kropenatým, z jednačtyřicátého roku / tíživého času...

♥ MON je zrozen mezi divokými koňmi, v bílém porcelánu, u zbořených továren, ve stísňujících antikvariátech, v nonšalatních kavárnách, mezi nikdy nevydanými básníky, jablečnými koláči, sentimentalní samotou, v zemi Zapomnění, uvnitř abstraktních linek, mezi šepotem vzpomínek, zlatými liliemi, v tichu a čtverci, s cukrovou vatou a zázvorem na nose, vedle stromu Blaznů, Alenčiného králíka, u indiána Nikdo / nemáte někdo pro něho už ten tabák?

♥ RUCE jsou nástroj k vytváření poezie, pomocí rukou spojujeme vše do kruhu a sbíráme své černobílé záznamy okamžiků. Protože realita je krutá, stromy pomalu umírají a ptáci padají k zemi. Přesto vše,  je Naděje, koloběh, ve kterém pravda neexistuje, tiše zpívá, směje se za průhledným a jemně třepotajícím se závojem. Člověk kdysi sestoupil z hvězd, proto raději naslouchejme, než mluvme.