argilla

Věřím, že první člověk byl vymodelován z hlíny. Věřím tomu. Na světě není úžasnější materiál. A kromě toho, hlína se skládá ze stejných prvků jako lidské tělo - ostatně, je z nás.
Studovala jsem výtvarnou školu, když jsem objevila za výlohou Díla jakési keramické reliéfy. Samy o sobě mě nezaujaly, ale ta technika! Bylo to jak zjevení. "Víš, Jano," svěřila jsem potichu kamarádce, "já bych chtěla dělat keramiku. Je to plastický a barevný." Obě jsme smutně pokývaly hlavami nad nesplnitelností toho snu - bylo to ke sklonku komunismu a o keramických kroužcích nebo i jen přístupu k peci jsme si mohly nechat jen zdát. A netušily jsme, že starou, oficiálně nepoužívanou pec máme v suterénu školy! Při jedné hodině modelování si starý profesor všiml mé slepice: "To je pěkný, škoda to hodit zpátky do bedny. Nechceš to vypálit?" - "A tto jddde?" Ovšem, že to šlo - i když dnes bych se tak masivní kus neodvážila dát do pece - určitě by bouchl. Tehdy jsem měla štěstí začátečníka: a byla jsem chycená drápkem. Po maturitě jsem šla pracovat do družstva Keramo, jen abych měla možnost vypalovat.

A přišel rok 1989 a změny - a od té doby dělám svou keramiku a - kromě několika výstav - ji prodávám ve své galerijce na Starém Městě. Reliéfy, sochy, vázy, mísy, šperky, svícny, aromalampy...

Používám českou hmotu promíšenou šamotovými zrny, které výrobku dodávají rustikálně přírodní vzhled a zvyšují jeho pevnost. Snažím se nechat hlínu co nejvíce obnaženou, jen zatřenou kysličníky kovů pro zvýraznění detailů, které by glazura utopila. Pálím na vyšší teplotu, než je obvyklé: 1250°, a protože většina glazur takovou teplotu nesnese, opakuji výpal s glazurou na nižší stupeň. Je to komplikované, ale hlína "promluví" až při vyšší teplotě a byl by zločin nechat ji udušenou jen kvůli pohodlnosti a nákladům.

Hlína je úžasná, ale je šedá. Veškeré vzrušení tvorby se odehrává v šedi. Glazury jsou matně zbarvené: bílé, béžové, kalně růžové, zazáří až po výpalu, kdy je předmět už vlastně minulost. Takže, když jsem v devadesátých letech v Německu viděla malbu na hedvábí, byla jsem uchvácena. Zářivé, snadno se mísící barvy, citlivě reagující na každou kapku vody, dotek štětce, zrno soli, to vše mě okouzlilo a já se zamilovala právě do toho, čím keramika nebyla. A ty materiály! Lehouký, závojovitý chiffon, nadechnuté pongée a crépe-de-chine, těžký, luxusně leský samet, drsná tkanina indického přírodního hedvábí, objemná až jako hadr na podlahu, s tím se dají dělat kouzla. Od šátků jsem přešla k obrazům, od halenek k moderním kněžským ornátům. Malby na těžších materiálech rámuji, ale pro splývavé pongée neznám ideálnější zarámování než mezi dva bambusy- jako japonské kakemony. Látka vnímá každý závan větru a uplatňuje svůj přirozený lesk. Barvy, které jsem začala používat, se musí fixovat ve zvláštním přístroji v páře, takže proces je náročnější než běžná fixace žehlením, ale výsledek nesrovnatelný. Pigment se nenataví na tkaninu, vnikne do párou rozšířených pórů vlákna a probarví je, takže neubírá nic z lesku látky a její měkkosti.
Takže šťastně pracuji se dvěma živými materiály, které miluji. Žiji kousek za Prahou ve staré farní sýpce postavené z opuky, a mé kočky se během výpalů shromažďují kolem pece a hřejí si kožíšky. Za okny šumí starý kaštan, a všude po příbytku stojí mé výrobky s reminiscencí přírody kolem mne.