Pivo je jeden z našich národních klenotů. Místo jeho vzniku se připisuje staré Mezopotámii zhruba před 9000 lety, kde se rozkládala rozsáhlá pole obilí mezi Eufratem a Tigridem. Možná někomu nešťastnou náhodou do hliněné nádoby s obilím něco nateklo (že by malá všetečná ručička - nebo jiná část tělíčka nějakého dítěte dělala "pokus"?), došlo ke zkvašení a ejhle, chutnalo to dobře. Není zvláštní, že kolébkou piva je dnešní Irák? Válkou sužovaná pískovna, kde pro alkohol není vlídné prostředí.
Další pokusy s pivkem pochází - světe div se - z Egypta. Egypťané vyráběli ječný slad a používali různé typy pšenice místo chmele. Dnes ani tam není pro pivko vlídné prostředí.
Pivo samotné zdokonalili Keltové a zejména Germáni, kteří přibližně před dvěma tisíci lety začali pivo vylepšovat chmelem. Kéž by v jejich oblastech zůstalo zůstalo pro pivo vlídné prostředí.
A první doložený pivovar u nás byl v Břevnovském klášteře, který byl založen roku 993. Nedovedu si představit vlídnější a tolerantnějsí prostředí pro pivo, než je v té naší kotlině.
Tolik historie.
Pivo je v naší zemi vážený nápoj. Kolik jen vzniklo písní o pivu, filmů o pivovarech a pivu, o koulení sudů se hrála divadelní hra a i jednonohý frontman jedné známé divočejší kapely zpívá převlečený za pivo. Myslím, že většina lidí ani nepovažuje pivo za alkohol, jako spíš za osvěžující hořký nápoj plný vitamínů, bez kterého by po té pečené kachničce se zelím a knedlíkem opravdu bylo v žaludku těžko a neveselo.
Ze zkušeností svého námořnického otce se mohu podělit jen o to, že na našich námořních lodích se pila jen plzeňská dvanácka, desítka tolik nevydržela. Lodní hospodář objednával na čtyři měsíce dopředu celkem 800 kartonů piva (1 karton byl 20 lahví). Pro cca 30 lidí. Pivo se kupovalo u lodního hospodáře - po zaplacení námořník vyfasoval kulatá plastová kolečka. Kolečko si mohl jeho majitel v jídelně u stevarda vyměnit za lahvinku. O kolečka se hrály karty, pokud byla na lodi tělocvična, hrál se o kolečka volejbal či pinčes. Pivo bylo v tropických vedrech hlavní zásobárnou vitamínů, minerálů a zdrojem osvěžení, potěšení a veselých historek, které vznikaly při přechozím mohutném dodržování pitného režimu zlatým mokem. Jen díky mohutné dávce piva (a myslím že ještě něčeho malého navíc), kterou si dopřál jeden strojmistr, jsem coby dítko při štědrovečerní večeři roku 1984 poblíž kubánského pobřeží přišla o bělostný sandál, který se mi následně vrátil nacpaný bramborovým salátem. Onen vtipný strojmistr se následně omlouval a nabízel mamince na omluvu karafiát - potažmo záchodovou štětku. Kdo by něco takového bez piva vůbec vymyslel???
Šílený malér byl, když se loď toulala po světě a po 4 měsících se nedostala do Evropy. Český námořník bez plzně nebyl český námořník, ale zoufalec. A tak, když se jednou setkaly v Argentině v přístavu dvě české lodě a jedna z nich už byla bez piva, byl spuštěn na vodu záchranný člun a jedna z českých lodí dopravila strádajícím námořníkům z druhé lodi dodávku životodárné tekutiny. Šlo opravdu o život.
Drobná poznámka pro mé nové čtenáře - pokud by vás zajímaly zpětně mé námořnické blogy, byly to zatím tyto dva:
Jídlo chlapácké a jídlo pro holky
Moje vlastní cesta k pivu byla poměrně klikatá. S pivem jsem byla velmi pečlivě seznamovaná od útlého věku na procházkách se svým dědečkem. Prvním cílem procházky byla hospoda U černého vola na pražských Hradčanech. Dnes noblesní putyka ze starých časů, tehdy superpajzl. Zavřu oči a cítím to jako dnes - klasickou hospodu s tmavými stoly a lavicemi barvy mahagonu, ve stejné barvě obložení zdí a vysoko na zdi obří hlava černého vola s rohy, kterému měly svítit oči díky dvěma žárovičkám. Svítila jen jedna, o to to bylo víc strašidelné. Celá místnost byla nasáklá kouřem, i když v době, kdy jsme tam chodili nebyl ještě čas pro hulící štamgasty, takže si nevybavuju, že by tam někdo nějak výrazně čoudil, nicméně mi bylo asi tak 4 - 5 let, takže mé vzpomínky mohou být zkreslené. Seděla jsem na tvrdé lavici, desku stolu těsně pod bradou. Na stole vodnatý džus a pytlík s buráky. Děda si musel dát své čtyři půllitry, aby se posilnil na procházkou s vnoučátkem. Já si hrála se zelenými pivními tácky, žužlala žluklé buráky a zírala na zanedbanou babku naproti, která se s výrazně prořídlými zuby zdatně potýkala s tuhou mastnou klobásou. Děda mi ještě koupil lízátko a seznamoval mé chuťové pohárky s chmelovým mokem tím, že mi lízátko namáčel do piva.
Doba potřebná k vypití těch čtyř kousků mi připadala nekonečná. Další naše cesta mířila do Chotkových sadů, kde jsme těmi výše zmíněnými buráky krmili sýkorky. Já jsem byla takové dítě - srábek, strašně jsem se bála těch ostrých ptačích nožiček, že mě poškrábou. Procházka se nesmírně protahovala, protože co nateklo dovnitř, muselo také ven. A tehdy v těch sadech byla obrovská spousta keřů, které bylo třeba "označkovat". Chudáci zmatení psi.
Důsledkem těchto procházek byl můj odpor k hospodám i pivu samotnému. Opravdu semínka nedopadla na úrodnou půdu a trvalo roky, než se něco změnilo.
Hospodská a pivní kultura se mi opět přiblížila spolu se střední školou. Tu jsem měla v centru Prahy a škola byla obklopená hospodami ze všech stran. Na začátku 90.let se nějak zvlášť neřešilo, komu se nalévá pivo a tak většina mých spolužáků trávila volné hodiny v některém z blízkých pajzlů. Někteří pít uměli, někteří méně - což se v jednom parném dni projevilo při odpoledním vyučování, kdy jeden ze zmožených spolužáků "hodil šavli" rovnou při chemii. Ostatní spolužáci to svedli na "nevolnost" a profesorka to nějak extra neřešila a prostě nechala hocha vyvést na vzduch. Mám takový pocit, že tehdy se nějak extra neřešila obrovská spousta věcí, která by už dnes byla naprosto nemyslitelná.
Mé zájmy stále byly daleké všeho, co se týkalo hospody, piva, nikotinu i dalších rostlinek, které mládeži způsobovaly záchvaty smíchu a žravosti. Prostě jsem byla takový uvědomělý "Celestýn", šplhoun z dětských knížek o malém Mikulášovi a jeho patáliích.
Roky míjely a bylo mi najednou 30 let. A tu jednoho dne jsem navštívila mé rodiče, kteří měli doma opravdu lahodné klobásky. A k lahodným klobáskám čerstvý měkký chléb s křupavou kůrčičkou a hedvábně měkkou střídkou. A k tomu všemu báječné domácí nakládané okurky a čerstvě nastrouhaný křen s jablkem. A k tomu báječně vychlazenou plzeň. Tehdy jsem tuto kombinaci okusila, požila.... a nalila si ještě jednu skleničku. A ještě jednu.
Od té doby mi pivo opravdu chutná, a není to žádná pubertální póza. Prostě najednou přišel ten správný čas a stalo se, co se stát mělo. Pivo je báječně k těžkým zimním jídlům, k pálivým orientálním jídlům, i jen tak pořádně studené v horkém létě. Pivo je prostě príma nápoj, pokud se to s ním nepřehání.
A co je tedy k pivu nejlepší? Kromě již známého tataráku
i různé zapékané topinky
nakládaný hermelín
utopenec
nebo tlačenka.
Co se týče tlačenky - k ní žádné emoce ani vzpomínky nemám, zvlášť ji nevyhledávám ani nepožívám. Ale mé zmlsané děti jednou po návratu od babičky básnily o jakémsi dobrém tlačítku, co papaly s chlebíčkem. Z tlačítka se vyklubala tlačenka. Bez octa, cibule, jenom na malé kostičky krájená s kostičkami chleba podávaná. A tak když k nám babička přijede na návštěvu, přiveze holčičkám kousek tlačenky, aby se poměly. Ale nebojte, pivo jim k tomu nedávám, ba ani jim lízátko do něj nenamáčím. Však ony si k němu svojí cestu jednou najdou.
