MOTTAINAI  a  KINTSUGI jsou slova z japonštiny, která si osvojil dnes už celý svět. Co ale znamenají? 

 

 

MOTTAINAI  je japonský výraz, který vyjadřuje pocit, vlastně lítost nad něčím, co nebylo plně využito a tedy bylo vyplýtváno.
Přeneseně bychom mohli říci, že mottainai je neplýtvání. Neplýtvání čímkoli, kdykoli, kdekoli…, je to životní názor, postoj k světu, životní styl.

 

Neplýtvat znamená využít beze zbytku vše, co máme k dispozici. Pro někoho je to zcela přirozené, jiní se to teprve učí. Mottainai přirozeně vede ke skromnosti, úctě a moudrosti.

Mottainai znamená třeba nenechat doma zbytečně téci vodu – spolu s vědomím její důležitosti, jedinečnosti a nenahraditelnosti je přece logické jí neplýtvat;

znamená to nenechat ve skříni zahálet dobré oblečení a nenakupovat další jen z rozmařilosti;

znamená to neplýtvat jídlem, nakupovat s rozmyslem jen tolik, kolik skutečně spotřebujeme.

Znamená to ale také neplýtvat nadáním; nenechat ležet ladem svůj potenciál a schopnosti, když je můžeme zdokonalit a těšit se z výsledků, případně své dovednosti nabídnout ku prospěchu druhým.

Znamená to neplýtvat časem na nedůležité a povrchní věci, ale naplnit svůj čas smysluplnou a prospěšnou činností.

 

Podle mottainai je správné a logické využít všechny možnosti, jak minimalizovat nutnost vyrábět nové a krátkodobé předměty. Plýtvání přece můžeme omezit tím, že zachováme a využijeme to staré, to, co už máme.

Plýtvat lze totiž i dovednostmi, které necháváme ležet ladem.

Plýtváme časem pokaždé, když jej jen tak prolelkujeme (třeba bezcílným touláním se po internetových sítích, znuděným zíráním na televizi…), přičemž si z toho neodneseme žádnou užitečnou a využitelnou zkušenost.
Plýtvat časem lze i tehdy, když jej trávíme činnostmi, které nás nenaplňují; naopak neplýtvat časem může znamenat třeba to, že si i v nezáživné činnosti najdeme tvůrčí moment, díky kterému nás to celé začne bavit, dáme tak svému konání smysl...

Je to velmi široký pojem s neostrými hranicemi, ale ve zkratce: vše, co jsme nevyužili, co bylo vyplýtváno, může vyvolávat pocit mottainai.

 

 

Filosofie buddhovství nás učí, že vše má svůj účel – každá myšlenka, každé slovo, každý čin. Každý okamžik nechť je tedy naplněn respektem a úctou vůči světu, planetě, životu, zdrojům, poctivé lidské práci, vůči veškeré přírodě.

 

Je nezbytné dodržet několik pravidel, která jsou logická a samozřejmá pro všechny, kdo se snaží v duchu mottainai šetrně přistupovat jak ke svému životu, tak ke své tvorbě.

Zopakujme si (nám už známá) čtyři R:

Redukovat (spotřebu, nároky, požadavky...)

Repasovat (vše, co je a může být funkční, co je opravitelné)

Recyklovat (vše, co je použitelné)

Respektovat (přírodu, zdroje, již vykonanou práci jiných lidí...)

 

Velmi často a detailně se můžeme s mottainai setkat ve stylu wabi-sabi, jemuž jsme se před časem také věnovali.

Zjednodušeně řečeno – pokud vám někdy bylo upřímně líto zbytečně vyhozené věci, která ještě mohla, byť opravená sloužit, zažili jste mottainai.

Mimochodem – 29. září bylo vyhlášeno mezinárodním dnem bez plýtvání...

 

 

 

 

KINTSUGI (též kincugi)  pochází rovněž z Japonska.  Je to druh umění důsledného zachování starých a třeba i rozbitých věcí, které mají pro majitele velkou osobní a emoční hodnotu.

Nejčastěji se umění kintsugi uplatňuje na nádobí, přeneseně pak i na částech oděvů či doplňků.

Původní pramen kintsugi vyšel z potřeb nejchudších vrstev společnosti; právě chudí lidé si natolik vážili svého skromného majetku, že jej mnohdy opravovali opakovaně – ostatně tato potřeba se netýká jen dalekého Japonska.

Také u nás dobře známe odrátováním zpevněné stařičké hliněné nádobí, které hospodyně používaly nejraději. Rovněž mosazí zaletovaná plechová mísa po babičce zaujímá v moudré kuchyni čestné místo.

Stejnou cestou jdou i donekonečna podrážené oblíbené (a skvěle vyšlápnuté) boty, záplatované oděvy i tolik oblíbený styl Desigual.  Možná nějak podobně vznikly i všechny mozaiky.

Sešívání maličkých kousků látek do vzorů přece dalo vzniknout známému patchworku (kintsugi připomíná zejména styl free scrap)

 

 

 a dnes stále oblíbenějšímu (znovuzrozenému) ručnímu ozdobnému štepování oděvů – boro, sashiko.

 

 

Právě metoda sashiko si poslední dobou získává velkou oblibu (v klubu 100x jinak se jí věnuje HelaF): 

 

SASHIKO je japonská tradiční technika prošívání látek za účelem zpevnění a spojení více vrstev textilu dohromady. V době, kdy se všechna vlákna ještě ručně spřádala, tkala i barvila, bylo nesmírně důležité uchovat každý zbyteček ještě použitelné textilie – to platilo po celém světě.
Deky na spaní se vyráběly ze zbytků obnošených oděvů, všechno muselo být důkladně prošité a zpevněné jednoduchými stehy.  Také oděvy se přešívaly a byla-li některá část moc obnošená, dal se svrchu nový kousek látky a vše se spojilo prošitím.

Dnes bychom takové počínání samozřejmě nazvali recyklací. Samo slovo sashiko v překladu znamená malé bodnutí, malé propíchnutí, přeneseně pak jednoduchý bílý steh na barevném podkladu.

Sashiko prošívání je vlastně jednoduchý přední steh, jehož kombinacemi může vzniknout téměř nekonečně variant vzorů. Klasické vzory mají svoje pojmenování, svoji ochrannou symboliku, různá povolání směla používat pouze některé vzory; i různé kraje měly svoje typické vzory, které se nepoužívaly nikde jinde – ostatně to známe i z našich lidových krojů.

 

 

Jednotlivé vzory mají i svůj symbolický význam, poselství: moyozashi (vlnky, kruhy, křivky) či amimon (rybářské sítě) jsou motivem naděje na dobrý úlovek. Kasumi tsunagi je „spojená mlha“.  Asanoha (konopný list) je jedním z nejznámějších vzorů; pochází původně z Číny, je spojen s buddhismem a představuje paprskovité světlo nebo vnitřní světlo duše. Shippo tsunagi znamená „sedm spojených pokladů“.
Vzorník hitomezashi (sashiko jednoho stehu) ukazuje možnosti i to, že pro práci na vzoru je potřeba nejdříve si předkreslit pomocnou mřížku...(jak vidíte i na fotkách Heliných prací).

 

 

Hmm... Někteří si ještě pamatujeme na babičkami pečlivě „podražené“ či ručně „zaštupované“ ponožky,

 

tak jásejme, sofistikované ruční štepování na dřevěném hříbku se vrací do módy...

( foto Pinterest)

 

 

Samotný styl oprav kintsugi se z chudých domků postupně dostal až do bohatých paláců, ale tam chtěli přece jen něco trochu honosnějšího. Jedna z legend praví, že jakýsi movitý šlechtic si nechal opravit rozbitou vzácnou vázu, ale nespokojil se jen s obyčejným slepením a svorkou, proto šálek mistrovi vrátil se slovy, že chce něco víc. Mistr tedy spoj pozlatil, což vázu ještě pozvedlo v její cennosti, a šlechtic byl velmi spokojen. Od té doby se prý opravy cenných nádob začaly přiznávat a zdobit zlatem či jiným drahým kovem.

 

Styl kintsugi se stal velmi oblíbeným a je populární i dnes ... a stále při něm lze vycházet současně i z mottainai – neplýtvání.

 

 

V kintsugi se tedy i velmi poškozené předměty opravují tak, aby oprava byla na první pohled viditelná, přiznaná, ba dokonce ve výsledku zdobí. Někdy se dokonce slepují střepy podobného tvaru s odlišným dekorem, ovšem lepení je vždy zvýrazněno (pozlacením) a dává novému kousku punc jedinečnosti.
Celá oprava tak zvýší hodnotu předmětu, mnohdy i několikrát, předmět se stává ozdobou.

A tak zatímco my se snažíme nezbytné opravy co nejvíce zneviditelnit, staří Japonci si z oprav udělali přednost, doslova „z nouze ctnost“.

Traduje se dokonce, že někteří milovníci kintsugi schválně rozbíjejí nádobí, aby jej mohli opravit tímto způsobem. Sběratelé jsou dnes ochotni za stařičký, otlučený a poslepovaný šálek platit i hodně vysoké sumy.

 

Téma mottainai a kintsugi nás zaujalo a pro říjnovou tvorbu klubu 100x jinak jsme si je spojily. Neplýtvat, opravit a k opravě využít i ty nejmenší střípky materiálů či zbytečky látek tak, aby „oprava“ byla přiznána, ba aby sama zdobila, to bylo mottem naší tvorby. K ruce jsme si připravily inspirační paletu:

 

(foto Pinterest)

 

Zda a jak se nám povedlo náš záměr naplnit, si prohlédněte sami:

 

Helena HelaF ušila malé prostírání technikou boro ze zbytků lněných látek.

 

 

Katka Kbags ušila dvoudílnou vánoční sadu dárkové taštičky a pytlíku.

 

 

Tereza Muzikanti sobě zhotovila dvoubarevnou hudební brož se zlatým prošíváním.

 

 

Eva etomatelier3 ušila měkoučký nákrčník z vařené vlny, který má skryté zapínání.

 

 

Mirka RE-NATUS připravila originální třídílnou sadu na psací stůl: misku, dózu a kelímek,

 

a v duchu kintsugi originálně zrecyklovala i rozbitou čínskou vázu.

 

 

Tereza teruber ušila dvě neopakovatelné podšívkované tašky: s ozdobnou květinou a s ptáčky.

 

 Terka šije výhradně podle svých vlastních střihů, které má léta prověřené.

 

Vida, i malé kousíčky udělají velikou službu... :-)  My jsme si přitéto tvorbě pěkně pohrály, vyzkoušely svoji trpělivost a nápady.

Pokud se vám s námi líbilo, příště se můžete přijít pokochat andělským světem na různé způsoby.

 

Těšíme se na vás  a děkujeme za všechny komentáře i připojené vlastní zkušenosti.
Mějte krásný podzim...

 

 

Pro klub 100x jinak připravila RE-NATUS – Miroslava Šmídová  a  dobrá trefa – Hana Konopiská