Růžový panter si pro vás připravil originální zpracování básnického díla Máj od Karla Hynka Máchy.
Začtěte se s námi do romantických veršů a pokochejte se tím, jak je členky klubu zpracovaly do výrobků.
A aby toho nebylo málo, můžete hlasovat komu se podařilo nejlépe vystihnout atmosféru veršů.
Vyberte tři nejlepší :-)
|
Byl pozdní večer – první máj –
Jezero hladké v křovích stinných
|
|
| Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá; Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. – |
|
| Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. „On nejde – již se nevrátí! – Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne. |
|
| Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje. |
|
| Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle – kde jezero se v hory níží – po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. |
|
| Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí. |
|
| „Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou, a ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? pouhý sen! Ta dávno neví o mně. Sotvaže zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven, a ona – jak v můj první den – vesele, jasně vzplane.“ |
|
|
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
|
|
|
Jeden hlas „Rozlehlým polem leť můj hlas;
Čekan s kolem
Noc
Hory v kolo krajiny
Padající rosa
Suchopar
Padající květ
Lehké větry
Jeden hlas
|
|
| Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol – lehká co mlha – bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají; a v břehu jeho – v stínu hory – i šírým dolem – dál a dál – za lesy – všude bílé dvory se skvějí; až – co mocný král, ohromný jako noci stín v růžový strmě nebes klín – nejzáz vrchů nejvyšší stál. |
|
| Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. |
|
| Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! – |
|
| Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, pohlédl vůkolím – povzdechl – pak spustiv je zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle – pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – i tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. |
|
| Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas; hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol, co sestru brat ve hrách dětinných. A kolem lebky pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bílou barví tvář i s pod bradu svislou jí kůží. Vítr si dutou lebkou hrál, jak by se mrtvý z hloubi smál. Sem tam polétal dlouhý vlas, jejž bílé lebce nechal čas, a rosné kapky zpod se rděly jako by lebky zraky duté, večerní krásou máje hnuté, se v žaluplných slzách skvěly. |
|
Hlasování ukončíme 8. května.
Pokud vás zajímá, co se právě děje v klubu Růžového pantera, navštivte tento klub.
Budete pravidelně informováni o všech právě probíhajících i chystaných akcích.
