gabax

První polovinu svého života jsem prožila na malém městě. Mé probouzející se já se bouřilo proti maloměšťáckému způsobu myšlení a života, což se projevovalo rebelií. A touhou po svobodě. Bylo to však jen putování mezi všemožnými extrémy. Tehdy jsem ještě nevěděla, že hledám cestu středu.

Když jsem v 18ti letech odešla studovat do Prahy, opojení nově nabytou volností jsem si mylně zaměňovala s pocitem svobody.  Spousta nových známých mi pomohla v ujasnění si toho, co v životě nechci. A díky tomu jsem se začala přibližovat k věcem, které chci.

Po sedmi bujarých letech jsme se odstěhovali na vesnici, kde žijeme doposud. Nenašla jsem zde však to, co má idealistická duše očekávala- lidskou sounáležitost, pospolitost, čistotu vztahů....A pak mi to došlo!Tak jsem si začala konečně tvořit život sama. A podle sebe.

Moje metody nebyly asi vždy nejlepší a někomu se nemusely líbit, ale záměry byly vždy upřímné a jasné, ani s odstupem času ničeho nelituji. Začátek jarmarků místních řemeslníků a tvůrců ve Vlašimi, poté i v Domašíně, poutí a divadel tamtéž mi otevřelo cestu k místním lidem. A jim zase ke mně. Spolupráce na vzniku Montessori školičky, cvičení pro ženy zralého věku, práce na záchraně lipové aleje na náměstí v Domašíně či hraní divadla jsou těmi viditelnými veřejnými aktivitami.

Moje dvě doma narozené děti, vlastními silami opravený a zútulněný domeček, zahrada dětských snů, mí věrní přátelé a kamarádi, knížky, to je svět neveřejný, nikoli však uzavřený ve všech smyslech tohoto slova.

Ale co z toho ještě platí a co už vzala voda? Pryč odnesla zlost a špínu a to, co mi zůstalo, snad očištěno bude vzkvétat  a radostí hýčkat nás a všechno, co nám blízké....

 Tlustá čára na papíře, v životě však napsat nejde. Mám všechno smazat? Nee

Myslela jsem, že zestárnu s otcem svých dětí. Mýlila jsem se.

Myslela jsem, že dojde-li snad někdy k rozchodu, pak my to zvládnem s grácií. Mýlila jsem se.

Myslela jsem, že jsem našla recept na štěstí. Mýlila jsem se.

Vnější jistoty se rozpadly na prach a já mám konečně odvahu si přiznat, že jsem se mýlila! 

A dovoluji si chybovat a dokonce se za to netrestám. 

Pokud vám tedy připadá, že můj obchůdek stagnuje, máte pravdu. Užívám si totiž jinde. Tady. A teď. A už si nic nevyčítám. A začínám se mít ráda....

VE SVĚTLE SE NETRPÍ, VE SVĚTLE SE TVOŘÍ.

....z minuty na minutu                                                                            překapává čas                                                                                                   a já jsem znovu tady                                                                                      zas                                                                                                                     a spral mě třeba ďas                                                                                        já šířit chci jen jas                                                                                            na vás                                                                                                                     a Vás                                                                                                                     a vás....