Je zvláštní, jak může jedna událost z životě rozpohybovat ty další. A tak to bylo i u mě.
Háček jsem poprvé třímala v ruce někdy ve 12ti letech. Tehdy se mně a mojí sestře pokoušela babička vštípit základy ručních prací. Po té, co mi pod rukama vyrostlo pár peněženek, taštiček a obalů na mobil, jsem usoudila, že je čas nechat háček chvíli odpočívat. Vystřídal ho drát, korálky, kleště, akryl, barva na hedvábí a jiné výtvarné radovánky.
Znovu jsem háček objevila na střední škole, kde jsem v zájmu hodnotného předmětu se vznosným názvem Polytechnické praktiky přivedla k životu háčkovanou myš a okrášlila si svoji hlavičku makovičku první čepicí. A pak háček zase odpočíval .. dlouho. Tvrdě spal v zásuvce, zatím co jsem malovala, kreslila, patlala, ryla a tiskla zkouškové práce, dřepěla u počítače nad grafickými návrhy a drtila se na státnice z dějin umění.
Probudil se předloni v zimě. Penízky se kutálely rychleji od nás než k nám a bylo potřeba vyčarovat vánoční dárky. Oháčkovala jsem hlavy a ruce mé rodiny a kamarádů a zaháněla háčkem smutek. A tehdy se mi vloudil do hlavy nápad, že bych se nemusela držet jen tak při zemi a že bych mohla potešit i další hlavičky, ručičky a krčky.
A tak vznikl Gausova desiGn. Snad se Vám bude líbit ...
A doufám, že vás zaujmou i mé "pletené" FIMO šperky.