gerda

……..I vešly do prvého sálu, jehož stěny byly potaženy růžovým atlasem a vyzdobeny květinami. Tu již šustěly sny kolem Gerdy a letěly tak rychle, že skrze ně nemohla spatřit prince ani princeznu. Jeden sál byl krásnější než druhý, až zrak přecházel. Konečně s vránou došly do ložnice. Strop v ní se podobal veliké palmě s listy z drahocenného skla a uprostřed visely zlaté postele, obě se podobaly liliím. V bílé ležela princezna a v rudé Gerda hledala Káje. Odhrnula jeden červený lupen a spatřila mužskou šíji. Když však přiblížila lampu, nebyl to Káj. Princ ležící v rudé posteli se mu podobal pouze křivkami své šíje, mladý a krásný však byl také. V bílé posteli se překvapeně probudila princezna. I dala se Gerda do pláče a vyprávěla příběh o své předlouhé cestě a o všem, co pro ni milé vrány udělaly. Princ a princezna chválili vrány. Nabídli jim odměnu. „Chcete volně létat?“ ptala se princezna. „Či chcete mít stálé místo jako dvorní vrány a dostávat všechny odpadky z kuchyně?“ Obě vrány se poklonily a prosily o stálé místo. Myslily totiž na stará léta a řekly: „Je dobře mít něco na stará kolena.“ Princ a princezna uložili unavenou Gerdu do postele. Ona sepjala ručky a myslila si: Lidé jsou dobří a zvířata také! Potom zavřela oči a hluboce usnula. Všechny sny opět vlétly do světnice, měly podobu andělů a táhly malé sáňky, na nichž seděl Káj a kýval. Ale to všechno bylo jenom snem a hned to zmizelo, jakmile se probudila. Příštího dne ji oblékli od hlavy k patě do hedvábí a sametu. Zvali ji, aby zůstala v zámku a měla se dobře. Ale ona prosila, aby jí dali kočárek s jedním koníčkem a pár střevíčků, že zase pojede do širého světa hledat Káje. I dostala střevíčky a také rukávník a vůbec byla pěkně vystrojena. Když chtěla odejít, zastavil přede dveřmi kočárek z ryzího zlata. Princ a princezna jí sami pomohli do kočárku a přáli jí mnoho štěstí. Lesní vrána, která se zatím provdala, doprovázela ji prvé tři míle cesty. Seděla vedle ní, neboť jízda proti koňům jí nedělala dobře. Druhá vrána stála v bráně a mávala křídly; nejela s nimi, neboť se od té doby kdy dostala stálé místo přejídala a bolela ji z toho hlava. V kočárku měla Gerda plno cukrovinek, sladkých koleček a pod sedadlem bylo ovoce a oříšky. „Sbohem! Sbohem!“ volali princ a princezna. Gerda plakala a vrána plakala také. Tak to šlo prvé míle. Tu se i vrána rozloučila s Gerdou a to bylo nejtěžší loučení. Vylétla na strom a mávala černými křídly, dokud viděla kočárek, který se leskl jako jasná sluneční záře.