Irena Novák

Profil - co to má být? Je to snad z fyzického hlediska nebo tam patří něco ...tak jo, výška 173cm, váha 63kg, míry - (těžce se mi to vkládá) 110 - 100 - 110. Vím, že na královnu krásy to není, ale je to všechno moje

Takže fyzicky - ještě to nevzdávám, ještě je moc brzy. Když se konečně dočkáte důchodu, splní se vám velký sen a máte svou dílničku, co víc si přát.  

Říká se, že věkem člověk začne dětinštět. Mě už to chytlo, hraju si. Rozhodně to mohu potvrdit nejen já, ale i moje okolí, že je to pravda. Často zapomínám, že je kolem mne rodina, která vyžaduje pozornost, domácí práce, zahrada, no třeba nákupy - bez chleba - to se stává. Máme určený den na nákupy, tak alespoň je jistota, že ten den bude jídlo.  

Čas, který mám na hraní pro mne znamená klidný a spokojený důchod.

Občas se mi povedou i věci, které bych ráda ukázala, jsem totiž chlubivka.

Čemu se nevěnuji?

Nedělám výšivky na dětské oblečení, těch poznamenaných nějakou ozdůbkou je všude k vidění, děcko tomu nerozumí, rodiče se ale přizpůsobili.

Nedělám výšivky na trika a sportovní oblečení.

Dělám a moc ráda maličkosti, které nepotřebujeme, ale přesto je chceme.

Použité a poškozené věci, kterých se ještě nechceme zbavit - ubrusy, dečky vyšívané, překreslím a vyšiju na novou látku, takže vzory se neztratí, ještě se můžeme dál kochat.

Kostely - to je kapitola sama pro sebe. Mám ráda kostely pro jejich atmosféru, klid, ticho, nejraději jsem tam, když není nikdo vedle mne. Tam jsou nádherné věci. To je úžasná práce. To můžu.

Kroje - tak ty mám taky ráda. Na krojích se můžu dostatečně vyřádit. Už jenom sehnat ty správné informace, který kroj je ze které oblasti, jak vypadá. Ono kroje přece nemůžou být stejné. Rok, který jsem strávila přípravou a provedením kroje opavského, byl nádherný. Musela jsem navštívit muzeum v Opavě, sehnat a prostudovat příslušnou literaturu, nakreslit vzory.

Figuríny - oblékat figuríny je radost. Stojí, nic neříkají, nekomentují nedostatky, v klidu si počkají, až to budou mít hotové. Mají času dost, žádné termíny. Všechny figuríny mají křestní jména, to aby jim taky mohla vynadat, když tak přijdu do dílny a zapomenu, že tam některá stojí a já se leknu. Tohle se nestává jenom mě, i můj manžel je slyšet, když se lekne. To už jsou i sprostá slova. Vždycky mu říkám, ať raději do dílny nechodí, nedá si říct, to víte, důchodce se nudí a musí všechno prošmejdit.

Napřed jsem začala s malou panenkou, no malou, 60 cm. Na ní jsem zkoušela opavský kroj. První moje starost je, aby nebyly nahaté. Takže všechny mají spodní prádlo. Jak jinak, než vyšívané.

Pak jsem oblékala Helgu, to byla figurína. Teď ji využívám jako dědu Mráze. Není to holka ani chlap. Pokud se v obchůdku podíváte na Dědka, tak vám to bude jasné. V opavském kroji ji (jemu) to stejně slušelo. Jinou figurínu jsem neměla k dispozici, takže Dědek byla Helga. Stejně se líbila nejvíc.

Začala jsem shánět figuríny. Našla jsem je ve sklepě, ve zrušeném obchodním domě. To bylo terno. Postupně jsem si je odvezla všechny, vždycky když jsem měla volné penízky, jela jsem nakupovat. Převoz ve Fabii, to byl taky humor, sama ruka, sama noha. Poslední nákup byl malý kluk, toho mám nejraději.

Další v pořadí byl Helmut. Pánský kroj. Nic moc, chlapi nejsou až takoví parádnici, ale po roce stáveném s Helgou to byla změna. 

 Po Helmutovi jsem zůstala u pánkého oblečení, na řadu přišel Dědek. Dědek teda Děda Mráz, abych byla přesná. Oblečení je na postavu 180 cm. To byly vánoce. Pak přišel další svátek, jak jinak velikonoce. Helmut potřeboval nové oblečení, chystal se na výstavu. Takže Helmut má dokonce dvě oblečení. Aby nebyl Helmut sám, přišla na řadu Helenka, její moravský kroj se přizpůsobil Helmutovému. Ještě potřeboval kyčku, zdobenou vyšívanými pentlemi. To byla celá sestava, mohli jít na výstavu.

Ve staré škole chyběl učitel. Učitelů je ve školách tak málo, takže jeden vzorový pan učitel se vyrobil. I s rákoskou, řetízkem a hodinkami. Paruka mi pořád neseděla, tak jsem požádala o pomoc pánskou holičku. Že já si povídám s figurínami, to je normální. Dotyčná paní holička dostala půl těla s hlavou, aby se jí dobře pracovalo na paruce. Přivezla mi částečného pana učitele autem. Neviděla mě. Pan učitel seděl na sedadle spolujezdce, červené triko, paruku a sluneční brýle na očích. Říkala mu, tak pojď, už jsme tady, naklonila se do auta a vzala pana učitele do náručí. To byl pro ni šok, když mě viděla, a samozřejmě jí bylo jasné, že jsem ji slyšela. Takže nejsem sama, kdo si povídá s figurínami.  

Už zase mi chyběla práce s holkami, ty načančané, nazdobené holky. Figurína, která na to byla jak dělaná, mi sama vnukla inspiraci. Anděl, vlastně Andělka. Křídla anděla, peří. Tak jsem požádala o pomoc další důchodkyni, a leden strávený draním peří, to nikomu nepřeji. Peří všude, kam se podíváš, ale výsledek, to bylo to hlavní. Takže křídla, těmi jsem začínala. Pak další oblečení. No, co budu říkat, trvalo mi to půl roku. Největší radost jsem měla z toho, že se můj Anděl mohl zůčastnit bohoslužeb v kostelíku.  

Na jaře máme svátek učitelů, i když pan učitel byl, chyběl učitel národů - Jan Ámos Komenský. Co k němu dodat, vlastně přispěl i k založení tohoto obchůdku.

Abych to neměla tak fádní, dostala jsem objednávku na pár. Egon a Margarita, měli se vrátit do zámku, kde za života bydleli. Dělala jsem je podle fotografie, celkem jsou si i podobní, pořád jsou a zůstanou na zámku. Jenom na ukázku je dám do obchůdku, samozřejmě jako neprodejné. Nedám, nejde to. Musím nějak jinak.

V roce 2015 se slavilo výročí Mista Jana Husa - 600 let od jeho úmrtí. Tak jsem vytvořila Mistra Jana. 

Kousek výše jsem už psala o mé nejmilejší figuríně, malém klukovi. Tak napřed byl čertík Bertík. Pak se změnil na jarního motýlka Emanuela. Motýlka dávám jenom na ukázku.

Zima, doba bálů. Tak jó, jeden retro kostým - šaty s kloboučkem.