JuJo

Za sedmero horami a sedmero vršky,
tam v jedné malé chloupce žily byly dvě malé krásné mršky.
Byla to taková malá milá zvířátka, moje dvě sladká děťátka.
Roztomilá to dítka byla, maminku svou neustále k novým hrám a nápadům vybudila.                                                                                                              A tak jednou maminka sobě i dítkám svým všem splnila jeden veliký dětský sen.
Vzpomněla na dobu dětskou svou a záliba stala se jí prací tou.
To totiž bylo tak.                                                                                                  Když ona maminka byla ještě malý drak,
její babička ji jednu kouzelnou věc ukázala.
Dřevěnou to krabičku, kůží potaženou,                                                                 a v ní malou panenku porcelánovou.
,,Malé" mamince se tehdy rozhořel v srdíčku je jí velký sen,                                  že i ona by ráda takovou krabičku s panenkou chtěla pro sebe jen.
Ale jak už to tak bývá, přešla léta, dlouhý čas.                                                      Z maminek dětsky snících se stávají manažerky a drsní obchodníci.            Dětské sny vzal dávno ďas, ale stejně stále jsou tam někde hluboko v nás.       Ale snad osud tomu chtěl, že do její cesty překrásný uzlíček lásky přiletěl.           Za nějaký ten čas i druhý, a maminka měla oči už jen a jen pro ty své dvě překrásné neposluchy.
A tak když jednou při těch dětských hrách, zjevil se jí opět ten její dětský sen.
Tak nijak nelenila, a probádala nad tím celý den.
Vzala štětec, akryl, figurky,
paletu, tužky a pastelky.
A začala žít svůj sen  a vyrábět figurky pro dětskou radost jen.

A tak to bylo, nebo ne? Co komu k tomu už vlastně přistane?Důležité je hlavně to, že chceme dělat dětem radost a nic míň než právě to.

A tak to opravdu bylo! Je! A bude!

Vítejte na našich stránkách v našem obchůdku :).Odpusťe mi těch několik veršů, ale to jsem prostě já.Opravdu to tak bylo.                                          Když jsem byla ještě jako předškolní mládě, moje babička mi ukázala její největší poklad, který si ještě i dnes ve svých 85 letech stráží a opečovává jako ten nejvzácnější diamant.Byla to malá kožená krabička se zrcátkem uvnitř a tam překrásná porcelánová panenka s kupou naprosto miaturních oblečků.Ručky a nožky spojené gumičkami, sice už značně oprýskaná, ale tak úžasná, že jsem od té doby na ní mohla oči nechat.Moc a moc jsem toužila mít taky takovou panenku.                                                                                                          Na tuhle si ale babička nenechala ani šáhnout.Byl to její poklad, který dostala během druhé světové války.Peněz moc nebylo a dávání dárků dětem bylo tak vzácné asi jako je dnes lidská štědrost.O to víc si panenky babička vážila a i díky tomu se dochovala až do dnešních dob.

V době kdy já sem po panence toužila nic takového na trhu už dávno nebylo.Pomali sem pronikala vlna demokracie a s ní i naprosto jiné hračky, a tak po čase jsem na svůj dětský sen zapomněla.Dlouhá léta plynula tak nějak sama.Já mezi tím vystudovala vysokou a začala práci manažerky později obchodní zástupkyně.Člověk s dospěláckými léty a nástupem do zaměstnání postupně tak nějak zapomíná na ta čarovná dětská léta, kdy měl pocit, že je vše možné, že křídla rostou na požádání a skřítkové opravdu existují.                       Až jednou se stala ta úžasná věc, že do našich životů přibyl jeden malý překrásný človíček navíc.Naše JUlinka a několik let na to i naše druhá princeznička JOhanka.Tyhle dvě překrásné čisté bytůstky mě tak dokonale dokázali opět vtáhnout zpět do dětské fantazie, že se mi najendou z čista jasna vynořila ona vzpomínka s panenkou v dřevěné krabičce a moc jsem chtěla svým holčičkám dopřát taky takový úžasný zážitek, když poprvé otvíráte tajemnou krabičku a co asi tak je v ní . . .                                                                       Bohužel doba porcelánových panenek je už ta tam, a tak jsem nelenila. Objevila jsem dřevé figurky. Sedla za pracovní stůl a začala tvořit. Postupně můj pracovní stůl zaplnily palety barev, nápad přicházel za nápadem a vznikal panáček za panáčkem. Vše běželo jako mávnutím kouzelného proutku. Můj pracovní stůl se změnil k nepoznání.Místo stovky stohů tlustých šanonů, na něm najednou vznikalo něco úžasného, jedinečného, zářícího co rozdávalo radost a rozsvěcovalo ta jikřivá světélka v dětských očích. A i děti kamarádek začali přicházet: ,,teto udělej nám taky panáčky" A tak to vlastně všechno začalo. Můj busines pracovní stůl se proměnil v rukodělnou dílničku s dřevěnými panáčky.

A ano, ti kdo jste všímavý jste jistě postřehli podobnost názvu naši firmy s jmény našich dětí.Ale název paradoxně neznikl jen podle nich :) První co totiž většinou děti na panáčky řeknou je: ,,Júúúú ty jsou boží!" a následuje ,,Jóóóó ty chci!".

A tak přišlo na svět JuJo :)

S láskou a radostí pro radost

                                                      Lucka, Julinka a Johanka.