Koala Sissi

Již od malička jsem byla obklopena všemi formami umění. Nejen výtvarné umění mě provází dlouhá léta. Babička je významná karvinská malířka, dědeček byl taneční mistr, druhý dědeček byl kovorytec a pradědeček dělal v propagaci plakáty. 
Když mi bylo šest let začala jsem navštěvovat ZŠ Borovského, kde jsem strávila devět let. Byly to roky bezstarostné, plné dětských her na které mi zbyly krásné vzpomínky a těm ostatním se vždy zasměji. Učitelé to se mnou rozhodně neměli jednoduché, nebyla jsem žádná premiantka. I proto jsem se v deváté třídě rozhodla hlásit se na uměleckou školu. Celá rodina vždy tíhla ke krásnu. Také hudba nás neminula. Maminka zpívala v karvinském pěveckém sboru Permoník a já s bratrem jsme ji následovali. Hrali jsme na hudební nástroje. A já samozřejmě navštěvovala kroužek výtvarné výchovy na místní ZUŠ Bedřicha Smetany. 
Nastala zásadní otázka – kam po základní škole? Z mnoha uměleckých oborů jsem si vybrala kamenosochařinu. Přihlásila jsem se tedy na Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích. Na talentové zkoušky jsem se připravovala u své babičky, Renaty Filipové a poté jimi prošla. Byla jsem první žák naší třídy, který věděl, že to má takzvaně v kapse a byla jsem v klidu, zatímco ostatní se teprve na přijímací zkoušky připravovali. Po patnácti letech v Karviné jsem se tedy na velkou část dalších šesti let „přestěhovala“ do Hořic, krásného města ve východních Čechach. Měla jsem odvážné rodiče, kteří mě pustili 325 kilometrů od domova. V Hořicích jsem začala poznávat krásy sochařiny, modelování a hlavně hořického pískovce, který jsem si zamilovala. Měla jsem obrovské štěstí, protože mi ve škole nabídli účast na několika sympoziích a díky tomu mám dnes několik soch po celé republice. Nabrala jsem díky tomu hodně zkušeností a jsem za to neskutečně vděčná. S dlátem v ruce jsem navštívila Chrudim, Mariánské Lázně, Třinec, Hořice a Lužice u Hodonína. 
V roce 2008 jsem úspěšně odmaturovala, ale nedostala jsem se na vysokou školu. Proto jsem přijala nabídku mé střední školy a zůstala zde další dva roky. Nejdříve jsem byla rok na malbě a poté jsem nastoupila do čtvrtého ročníku na obor konzervování a restaurování kamene. V roce 2010 jsem si udělala druhou maturitu a zároveň jsem se dostala na Vysokou Školu Chcemicko-Technologickou v Praze obor Konzervování, restaurování uměleckořemeslných děl z textilních materiálů. Tento obor mě lákal kvůli řemeslným technikám. Naučila jsem se základy paličkování, výšivky, šité krajky a tkaní. Ale díky chemii a matematice jsem tuto školu bohužel opustila. Už na základní škole jsem v těchto předmětech měla značné rezervy. Měli jsme zde ovšem možnost naučit se fotografickým technikám a já jim naprosto podlehla. Trochu jsem fotila již předtím, ale teď s odborným vedením, konzultacemi a ateliérem tato činnost nabrala naprosto jiné rozměry. Proto bych se do budoucna chtěla věnovat nejen sochařině, ale i fotografování. Chci uskutečnit pár projektů, které mi raší v hlavě a určitě se budu dále ubírat tímto směrem. 
Nyní studuji na Ostravské univerzitě obor Výtvarná výchova pro střední školy a základní umělecké školy. Zdá se to jako dobré východisko. Po všech přijímacích zkouškách na umělecké vysokě školy jsem si udělala vlastní obrázek o chodu těchto škol. 
Zatím toho nemám za sebou tolik, abych zde psala o uspěších. Pro mě je hlavní budoucnost, která snad ty úspěchy přinese. Jak řekl Jan Werich „Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“. Otevřete proto prosím svá srdce umění. Ono potřebuje Vás a Vy potřebujete jej. Umění bez diváků není umění.