Kyrys

Meč

Meč byl nejdůležitější osobní zbraní, která sloužila k boji zblízka. Jako výsadu svého stavu směl meč nosit pouze šlechtic.

"Svíráte ve svých dlaních rukojeť meče. Pocit, který vás jímá, je prakticky nepopsatelný. Je to něco, co projíždí celým tělem a vy jste najednou nepřemožitelný, tedy jen do té míry, pokud vámi nelomcuje strach z blížícího se utkání s nepřítelem. Síla, kterou tato zbraň skrývá, je tajemně magická. Těžko ji cítit pokud s mečem opravdu nesrostete a nejste jedno tělo a jedno duše."

Kuš

V Evropě se kuše uplatňovala především v období středověku, protože to byla jediná zbraň, schopná na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Střela s kovovou špičkou vystřelená z kuše neboli samostřílu měla větší sílu než z luku a mohla prorazit i brnění. S kuší se navíc dalo přesněji mířít než s lukem. Její nevýhodou byla poměrně dlouhá doba potřebná k přípravě na střelbu.

K natažení kuše potřeboval střelec i svou nohu. Krátké a silné dřevo lučiště se totiž neohýbalo tak snadno jako u lulku. V přední části kuše byl třmen, do kterého vložil střelec nohu. Za tětivu zavěsil kuši na hák u svého opasku a sešlápnutím tětivu napnul.

Halapartna

Halapartna je dřevcová zbraň, vyvinutá v pozdním středověku pro boj s jezdcem. Na přibližně 2 metry dlouhé násadě byl výkovek s bodcem (pokračování násady) čepelí podobnou sekyře a hákem (situovány naproti sobě). Hák sloužil ke stažení jezdce z koně, čepel k drcení plátu brnění. Vždy byla používána pěchotou, neboť pro jezdce byla nepraktická. Předchůdci halapartny jsou například kůsy a berdychy, používané přinejmenším už ve 13.století. Halapartna v podobě dřevcové sečně-bodné zbraně s hákem byla nejvíce rozšířena během 14. a 15. století, proslavila ji zejména švýcarská pěchota. Od 16. století význam halapartny klesá a její použití se omezilo na výzbroj stráže, určené pro krále či vyššího postaveného. Jako čistě ceremoniální zbraň je dodnes používána vatikánskou papežskou gardou.

Luk

Luk je mechanická střelná zbraň. Skládá se z pružného lučiště, původně dřevěného, a nepružné tětivy. Střílí se z něj šípy, původně a nejčastěji opět dřevěnými, které mohou mít na jednom konci opeření, zlepšující jejich letové vlastnosti a na druhém ostrý, dnes nejčastěji kovový hrot.

Střelba z luku se nazývá lukostřelba.

Luk je vedle nože jeden z nejstarších nástrojů, jaké kdy lidstvo používalo. Jeho stáří se odhaduje na více než 17.000 let. Nejstarší, jednoznačný důkaz použití luku představují ca 12.000 let staré šípy z města Stellmoor (poblíž Hamburku).

Dýka

Dýka je krátká, ostrá bodná pobočná zbraň upevněná v rukojeti. Používá se jako řezací nástroj nebo zbraň. Jedná se o jednu z nejstarších zbraní, vyvinula se již v období paleolitu. Známé jsou pazourkovité dýky, přibližně z doby 20 000 let před naším letopočtem. V jejich rané formě nešlo o nic jiného než elipsovity nebo klínový kus pazourku, odštípnutý tak, aby tvořil hrot a ostří. Zadní část určená k držení byla tupá. Postupem času se rukojeť stala výraznější a tvarem se přizpůsobila dlani. Dýky byly vyráběny i z jakýchkoli jiných materiálů, které umožňovaly ostré zahrocení- běžně se používalo dřevo nebo roh. Jsou známy i dýky vyrobené z polodrahokamů, jako achát nebo nefrit, tyto se však používaly jen při obřadech.

Štít

Štít je obranný prostředek sloužící k odrážení úderů a osobní ochraně vojáků. Štít se drží v ruce. Existují i jiné obranné prostředky, používané ke stejnému účelu – např. brnění, drátěná košile nebo neprůstřelná vesta, ty se však oblékají. I když je štít primárně ochranný prostředek, díky možnosti se štítem aktivně pracovat můžou být zejména lehčí typy štítů použity i k útoku nebo k aktivní obraně.
Štíty se vyráběly s různého materiálu. Někdy byly kovové, mnohem častěji se ale používaly jiné materiály – dřevo, proutí, nebo třeba želví krunýř.

Stejně tak byla rozdílná jejich velkost a váha. Používaly se malé, tenké a lehké štíty, stejně jako těžké a velké, které chránily téměř celou postavu (např. husitská pavéza).

Po celý starověk a středověk byl štít častou součástí výzbroje pěchoty i jízdy. Římská armáda využívala štíty jako součást některých bojových formací. Příkladem může být želva, kdy se jednotka pěchoty zcela skryla pod svými štíty a také štítová hradba, která byla složena především z těžké pěchoty a stála nehnutě po celou dobu bitvy.

Po celou dobu své historie měl štít nejen ochrannou, ale i dekorativní funkci. Z maleb na štítu se vyvinul erb. Rodové znaky neboli erby šlechtických rodů mají svůj počátek ve znacích malovaných na štítech bojovníků skrytých v brnění a přilbě. Začaly se objevovat v době křížových výprav vedených v 11. a 12.století za osvobození Palestiny z moci nekřesťanů. Užívání znaků se brzy rozšířilo po celé Evropě. Bojovník na koni, který se vypravil na válečné tažení, míval na svém štítě namalovaný znak. Později se znaky staly dědičnými, erb náležel nejen osobě významného bojovníka, ale přisvojil si ho i jeho syn a později i celý šlechtický rod. Z vojenského označení se tak stal znak svědčící o významném postavení jeho mejitele ve společnosti. Erby se začaly užívat také jako znaky zemí, církevních hodnostářů, klášterů a později i měst.

Prak

Raně středověký prak byl zbraní, kterou ovládal nepochybně každý chlapec již od útlého mládí.

Dobrý zásah mohl protivníka z boje vyřadit i trvale či jej dokonce zabít.
Standardním prakem lze házet dokonce čtvrt až půlkilogramové kameny na vzdálenost přibližně sto metrů. U menší munice se uvádí dostřel až 200 metrů při velké kadenci 6 až 12 kamenů za minutu. Z těchto důvodu je třeba při prakostřelbě (ať soukromé či na akcích) dbát co nejvyšší opatrnosti a bezpečnosti.

Sekerky

Bojové sekery vyráběné jako zbraně se od seker určených pro dřevorubce nebo tesaře liší. Topůrka mají delší(až 45 cm), bývají větší a těžší a ostří mohou mít na obou stranách, případně mají na druhé straně bodec. Bodec může být i ve směru topůrka (topůrko se pak zasouvá do prohlubně, nikoliv do otvoru). Dalším prodloužením topůrka vzniká halapartna.

Válečné sekery byly používány v severní Evropě v dobách Vikingů (9. - 10. století) a později až do 13. století. Sekery určené k vrhání zvané Tomahavky byly používány severoamerickými indiány.

Kopí

Rytíři používali různé rytířské zbraně: oštěp, kuši a luk. V boji muž proti muži jim sloužila sekera, palcát, a hlavně meč. Ale oblíbenou zbraní rytířů zůstalo kopí. V „historických“ dílech jako byly kroniky, stejně jako v literatuře se meč tasí až ve chvíli, kdy je kopí zlomeno.

Helma, přilba, přilbice

Důležitou součástí brnění byla přilbice, chránící celou hlavu jezdce. Její nevýhodou byly úzké výřezy pro oči, které poskytovaly bojovníkovi jen malý rozhled. Někteří méně zámožní bojovníci si pořizovali místo přilbice levnější kapuce z železných kroužků či železné klobouky.