Markéta Paints

Narodila jsem se v Moravské Třebové v roce 1990, nyní žiji v Praze.

V malbě jsem naprostý samouk. Od jakživa jsem měla neklidné ruce, které, jakmile měly papír a něco na psaní, začaly samy od sebe něco čmárat. Moje školní sešity tak byly vždycky „vyzdobené“ různými abstraktními vzory. Zvažovala jsem studium na umělecké škole, ale nikdy jsem se nepřihlásila, především z obavy, že by se z malování stala povinnost a přestalo by být radostí. Vydala jsem se tedy vlastní klikatou cestou, koupila si akvarely a zamilovala se do nich. Líbí se mi jejich lehkost a průsvitnost, která by jinými médii šla docílit jen těžko.

Život mě zavedl do Japonska a hned na to do Mexika, kde jsem pár let zůstala. Obě země mě hodně ovlivnily a podepsaly se na mé tvorbě. Jsou to vlastně takové protiklady, do Japonska jsem se vydala kvůli své touze po klidu a spořádanosti, s představou zenové zahrady v mysli. Mexiko je naopak hlučné, živé, někdy až křiklavě barevné a lidé jsou otevření a neuvěřitelně přátelští.

V Mexico City jsem se přidala k Asociaci vizuálních umělců v Coyoacánu (SAPLAC) jako hostující malířka. Mexiko vtisklo do mých obrazů jasné barvy a dalo mi nepřeberné množství námětů a inspirace. Fascinuje mě například jejich pohled na smrt, která není zobrazována jako strašidlo, ale jako jedna ze svatých, kterou lidé mají v úctě. Nejvíce viditelné je to v oslavách Día de Muertos, mexické obdobě dušiček. Doprovází je všudypřítomná květinová výzdoba, barevné vystřihované papíry zavěšené v ulicích, svíčky, hudba, vůně jídla. Atmosféra je slavnostní, zvláštní, všichni vzpomínají na své blízké, kteří už odešli, ale v tento čas se k nim na chvíli vrátí.

I tohle se snažím zachytit ve svých obrazech.

V Mexico City jsem měla svou první a zatím jedinou výstavu v restauraci a galerii La Pause v lednu 2020.

Markéta Antonínová