polcarka

Jmenuji se Eva a dlouhý úsek svého života jsem se jmenovala Polcarová a z toho vznikla má přezdívka Polcarka.

Letos mi bylo padesát. Už na základce jsem psala příběhy, ale až když se mi narodila moje prví dcera jsem se psaní začala věnovat systematicky ve volných chvílích. 

Dnes mám v počítači spoustu příběhů, ale první kniha, co jsem se rozhodla vydat jsou pohádky, co jsem psala, když byly moje dcery malé holčičky.

Malá ukázka:

„Zatanči si se mnou,“ vyzvala ho líbezným hlasem. Princ byl jako omámený. Podal víle ruku a ocitl se najednou v kole. Točila se mu hlava z krásy lehoučkých vil i z tance. Pak ho vzala k tanci ta nejkrásnější z nich. Měla jiskrné zelené oči a vlasy jak rozzářené slunce.

Vtom odněkud z dáli k jeho sluchu se donesl překrásný zpěv. Tklivý ženský hlas pěl podmanivě tesknou píseň. Víly jak mávnutím kouzelného proutku zmizely. Princ se rozhlédl, odkud zpěv přichází, a pak se vydal tím směrem. Po několika krocích se mezi stromy objevila okouzlující dívčí tvář. Bledá líčka, slunečními paprsky protkávané vlasy, smutné velké oči. „Pojď,“ řekla ústa malinové barvy. Radomil byl zcela omámen, jak smyslů zbavený kráčel za hlasem. Ušel opět několik kroků, když se dívka opět zjevila. Tentokrát viděl nejen tvář, ale i mladé svůdné tělo, které k němu natahovalo ruce. „Pojď,“ opakovala tak vábivě, že nemohl odolat. Šel dál a neuvědomoval si, že píseň zní stále tesklivěji a stále smutněji. Znova se mu zjevila až na malé mýtině mezi stromy. Tančila ve vysoké trávě, tělo utkané z paprsků měsíčního světla, jako by  se ani země nedotýkala. Vzala ho dokola. Tančil a nevnímal nic než krásnou dívku. Jako ve snech se držel její ruky, hebké a jemné jak pramínek vlasů, a kráčel za ní dál a hloub do lesa. Neviděl, že ty oči jsou stále smutnější, že se propadají hluboko do jezer slz, neslyšel, že zpěv je stále tesklivější.

Knihu jsem se rozhodla vydat, protože brzy budu babičkou a ráda bych, aby moje vnoučata moje příběhy provázely dětstvím a milovali knížky, tak jako já.