radek_cervinka

Vitráže mne vždy fascinovaly, světlo všech vlnových délek, které se dotýká duše. Obraz, který mění náladu spolu s náladou slunce, který žije v rytmu světa, den a noc, jaro i podzim, smutek i radost. Sám jsem se nikdy nepovažoval za tvořivého člověka, snad vyjma slova, které se mi vždy dařilo ohýbat a otesávat dle svých představ. Před lety, když jsem přišel o práci, zakoupil jsem si vybavení na tiffany a zkusil to.. no za moc to nestálo. A tak jsem několik let vždy jednou za čas něco vytvořil, k svátku, vánocům, jen tak. A když jsem se nyní opět poohlížel po nové práci došlo mi, že už mne jen sotva které povolání osloví - odzkoušel jsem snad už vše, a že v žádném z těch povolání nenacházím spojení s hlubší podstatou, možnost vyjádření, dostatek světla. O to větší překvapení bylo, když mi známí začali mé vitráže chválit a povzbuzovat mne. Volba mé další cesty je jasná - srdce se zase rozbušilo a oči vyhlíží poutníka, se kterým se na ní setkám.

Svět za sklem - to je pro mne i metafora našho vztahování se ke světu. Dle hinduistú je naše vnímání světa jen iluze, mája, sen, který žijeme. Stejně tak i sklo, vitráž, je jen iluzí, hrou skel, světla, našeho vnímání. I přes svoji úžasnost není reálná, stejně jako náš svět. Rád si s tímto tématem pohrávám a v některých pracech nechávám schválně volné místo bezskla - jako symbol cesty skrz tuto iluzi.