Moje malá keramická dílna vznikla na podzim roku 2018. Nejde mluvit v pravém slova smyslu o dílně, protože moje pec je umístěná v obývacím prostoru a to konkrétně v kuchyni.
Keramikou jsem se jako koníčkem kdysi před cca 10 lety již zabývala. Pec jsem tenkrát měla umístěnou také v bytě – tehdy nájemním a malou dílničku jsem měla ve sklepních prostorách domu.
Čas plynul a v mém životě se událo spoustu zásadních změn, kdy jsem se především přestěhovala v roce 2008 do svého vysněného domu, ale mezi tím jsem úplně přestala keramiku vyrábět a pec tedy prodala. V průběhu posledních deseti let jsem přesto nezanevřela na rukodělné práce a prošla jsem si obdobím háčkování, výrobou různých předmětů z papírových ruliček, občasným navštěvováním místního keramického kroužku, kde jsem byla obklopena především prima partou a taky jsem často malovala. Jak olejovými tak akvarelovými barvami....
Pokud by můj život měl být odrazem mých kreseb, tak to muselo být celkem ponuré období.. Můj syn mi začal schovávat především černou barvu se slovy, že to fakt není nic veselého.. A já jsem přestala na dlouhou dobu i malovat.
V roce 2018 v průběhu krásného léta jsem s bezvadnou partou absolvovala překrásnou dovolenou na Slovensku v Roháčích, kde jsem mimo jiné navštívila muzeum Oravské dědiny a tam jsem poprvé v životě viděla keramické květy, které mě uchvátily svým tvarem, barvami a hlavně nápadem….
A tak se stalo, že jednoho krásného dne jsem sedla do auta, zajela si do jižních Čech koupit od velice milé paní znova pec, kterou ona evidentně měla ráda tak moc jako jí mám ráda já a bylo vidět, že se s ní jen těžko loučí.
Ale já jsem věděla, že ta její pec měla přijít právě ke mně. Do mého bytu. Do mojí kuchyně, ve které tvořím, vařím i stoluju. Zatím nikdo z mých nejbližších nenamítá nic proti tomu, že prostor u jídelního stolu s námi sdílí moje pec. Vejdeme se tam skutečně všichni.
Od podzimu 2018 je můj život barevný a každým dnem nabírá nových tvarů i rozměrů.
Stejně jako moje keramické květy a další keramické výrobky a já neumím dnes říct, jestli moje práce má nějaké rozměry a hranice.
Těším se na každý nový nápad a inspiraci stejně tak jako na každý můj nový den.
Současně pokorně děkuji za vše, co mi život dal a za každý právě prožitý okamžik.
A děkuji svým synům, že mě tenkrát schovávali tmavé barvy a tím mě jaksi upozornili na moje zvláštní temné období.