uintaterium

nevím jak začít... asi to zkusím od začátku... narodil jsem se dávno, tak dávno, že už ani nevím,  jak vypadali lidé kolem mě, když jsem se narodil, jestli se smáli nebo byli smutní... mám špatnou pamět... naštěstí to lidé ve velkém domě věděli a dali mi takovou kartičku, kde je napsáno, jak se jmenuji, kdy jsem se narodil... a taky kde bydlím... to je moc fajn... když vím, že ta kartička mi vždy pomůže najít cestu zpátky... domů...

žil jsem krásný život... všechno se mi dařilo... andělé osudu mi odklízeli překážky z cesty... a nenechali mě padnout... a když mě přeci jen někdy upustili... tak dali dobrý pozor, abych upadl do trávy... která voněla... a byla tak fajn, že jsem často ležel tak dlouho... až mě začalo všechno bolet... to jsem pak věděl, že musím vstát... a jít dál... za dalšími příběhy...

rád jsem poslouchal příběhy... chodil jsem za nima do hospod a barů... a poslouchal... někdy jsem se usmíval, někdy smál... někdy mi bylo smutno... a někdy jsem byl zklamaný z bezduchých příběhů... a někdy to byly jen kecy... ale to k životu patří... aspoň to říkal můj doktor... a pak mi dal prášky... a s těma práškama byl život zas fajn... celý další měsíc byl fajn...

až jednou... poměrně nedávno...

byl jsem v jednom baru... jmenoval se myslím... kousek nebe... poslouchal příběhy... byla tam jedna dívka... měla temné, hluboké oči... a ty oči byly plné takových jiskřiček... a ta dívka se na mě podívala a usmála se... ten její úsměv by dokazál zastavit světovou válku... nebo rozjíždějící se autobus hromadný dopravy v praze.... a z těch jejích očí vylétaly ty jiskřičky... a létaly až ke stropu a tam se rozprskly do barevných světýlek... a ty světýlka padaly k podlaze...

bylo to nadherný... stejně jako ta dívka... chvíli jsem se teda bál, že ten její úsměv nepatří mně... a že ten strop začne hořet a mi budem muset jít pryč... a že bar obsadí hasiči... a ta dívka se mi ztratí... ale místo toho ona řekla... ahoj... a já jsem taky řekl ahoj... a pak jsme si povídali... a pili levný alkohol... a já poslouchal... jak vypraví  příběhy... smutné i veselé... a já poslouchal... a fascinovaně sledoval ty její oči... a ty jiskřičky... a bylo mi moc fajn... a když se usmála... tak jsem cítil, jak mi roztává led, co mám v hlavě a taky kolem srdce... tak byl ten úsměv fajn... 

a někdo z toho kousku nebe... mi asi záviděl... a tak točil hodinama... co byly pověšený na zdi... a ona je pak zahlídla a řekla... že už musí jít... bylo mi to líto... chtěl jsem vědět jak se jmenuje... a ona řekla, že oni nemají jména... a že je múza a že jestli jí chci ještě vidět... tak musím malovat... že ona má v referátu lidi, co dělaj jako výtvarno... a že ona by mě chtěla ještě potkat... a pak mě dala pusu... a já zavřel oči... a byl šťastný... a když jsem je otevřel tak byla pryč... a já zůstal sám... úplně nešťastný a ztracený...

no ještě, že jsem měl tu kartičku... a dostal se domů...

dlouho jsem o tom přemýšlel... myslel jsem si, že žádný múzy nejsou... a že si jen moji andělé se mnou jen tak hrajou... ale ten můj doktor... mi řekl... že svět je nejspíš složitější než si myslím... a že klidně nějáký múzy mohou být...

a tak to zkouším... malovat... zatím mi to teda moc nejde... ale snažím se... a doufám, že to třeba uvidí... a znovu jí potkám...