yvans

''Mějte se , šmejdi!''
Řekl mě cévní systém, zrovna mě brněla levá noha.
''Jdu pryč.''
''Bez Tebe jsem v řiti.''
Kulička se rozskákala po kole v ruletě.
Zastavila se na 90ce červené.
''Duch svatý'', ozval se schizofrenní krupiér.
''Ahaa, takže ať se nám daří dalších 90 let spolu.'', řekl jsem vesele.
''Počkej, počkej, co je to ten duch svatej?''
Poposel si k policce s výhrama.
Podal jsem mu votrhanej katalog co ležel na druhým konci mýho světa.
Já byl ale ten zmatenej.
Se zájmem si ho prohlížel a škrábal se na vysokým čele.
''Těm dvěma věřím, ale tobě ne'', řekl a hrál si...jakoby na šerifa.
''Asi proto že mě zas tolik neznáš, jsem tu novej.''
Stál na tom svým rozkopaným malým políčku ve votrhané košili a myslel si že je novej spasitel.
Já měl ale potíže už i s tím starým šerifem, tohle je lejho na polňačce.
několik let jsme mlčeli. Nebavilo nás to, ale já studoval jeho krásný oči.
Nedíval jsem se ale přímo do nich.
Svět kolem nás se úplně zménil. Stáli jsme na tom zasraným políčku na úplně všech známejch i neznámejch planetách.
''Budoucnost nestojí za řeč.'' Pomyslel jsem si.
Pak vyplivl hnědou sračku kterou měl v puse celou tu dobu.
Pole bylo najednou krásné, úrodné, vonělo vítězstvím a slávou.
Jeho grimasa se ve vteřince změnila na usměvavýho panáka ze starých amerických filmů.
Košile se s hlasitým trhnutím rozpadla a zespodu po něm vyšplhal černej hadr se zlatou kravatou.
Těd jsem měl zase já chuť odejít. Proč to neudělal hned?
Hamba mě fackovala.
Byl jsem nasranej.
Zůstal ale porad stejně zamyšlenej, nemohl jsem ho tam tak nechat.
Zkamarádili jsme se. Napichovali jsme brambory na klacky a dělali z nich velký oblouky přes silnice.
Lidi pod nima projížděli.
Nějak jsem neřešil že nás mají nejspíš za blázny.
Vlastně vůbec nepotřebujou nějaký oblouky z brambor přes silnici.
Každej den se mě zdály krásný sny, plný dokončených přiběhů.
''proč jsi to neudělal dřiv?''
zasnil se,''jo, jses úplně přesně jako ty dva pařezy''
Nikdy jsme se nehádali.
Spoustu věcí jsem až tak úplně nechápal, některý jsem nechápal vůbec.
Volala mu spousta jeho fanoušku i když už dávno nezpíval.
mě kupodivu taky, byl jsem najednou slavnej.
Měl jsem z toho docela dobrej pocit.
My stavěli jen ty oblouky a mlcky jedli kuličky hrášku.
Moc jsme nemluvili, ale mě to vyhovovalo.
Po přechode prošla krásná žena.
Byl jsem ten cvakot kterej porcoval čas.
Když jsme se setkali, bylo už pozdě.
Starej známej stál v rohu místnosti, mával hliníkovou lžičkou a z koutku mu kapala slina.
Byl to jeho způsob, nesnášeli sme ho.
Ta lžička byla pořádná, misto hrasku papkal marnost, ještě s čímsi, přímo z hrnce.
Poprvé za celou tu dobu jsem dostal hlad,
vlastně jsem neměl hlad, ale spíš chuť na tu bramboru.
Jednu jsem si upekl v noci pod mojí krásně barevnou velkou peřinou.
Té noci bylo opravdu pořadný horko.
Ta noc nikdy nezkoncila.
Každá myšlenka mě stojí nekonečné úsilí.
Nemůžu ničím pohnout.
Jsem jen šutr kterým občas někdo mrskne, někdo do něho omylem kopne, kdyz se mu ''zaplete'' pod nohy.
Poprvé si říkám že bych se radši zase vynořil.
Podivna hudba je kupodivu docela uklidnující.
Myšlenka na krásné bílé slunečné rano ale stále leží se mnou pod peřinou.
Každá další vteřina je ta těsně před svítáním.
Není tu žádnej hajzl kterej může za to že není ráno.
Na zdi visí potrhanej plakát s krupiérem...chvilku ho nesnáším a chvilku ne.
Myslím jen na myšlení.
Můj pokoj sleduje rybím okem největší část koláče.