Hledala jsem štěstí a našla sebe

Životní příběh dívky se záchvatovitým přejídáním neboli s anorexií se sklony k bulimii

Na konci roku 2012 jsem se rozhodla napsat knihu. Mé psaní však netrvalo celých těch dlouhých pět let. Minul čas, kdy jsem celé měsíce nenapsala ani jediné slovo. Kniha rostla společně se mnou. Byla jsem to také já sama, kvůli které jsem začala psát. Až později mě napadlo, že mě ještě více potěší, pomůže-li kniha i někomu dalšímu, komu mé myšlenky nejsou tak cizí. Kdyby se ovšem něco takového nezdařilo, nejenom, že se o tom nedovím, jen se alespoň kniha dostane do rukou lidem, kteří, jak doufám, pochopí, že dívky jako já, netouží být jen slepě krásné a štíhlé. Naneštěstí však jídlo a postava zcela zakryly to skrývané, ten opravdový důvod, pro který jsme to všechny nešťastně dělaly stále znovu. 

Psaní mé knihy mi pomohlo mimo to nabrat nový dech tím, že svou zoufalost ponechám papíru a minulým zkušenostem. 

Ráda bych řekla, že kniha je jen mou vzpomínkou na něco takového, ale není tomu tak. Myšlenky na jídlo v podobě mého osobního utěšitele mě provázely mnoho let. Nepochybuji o tom, že v budoucích dnech už nebudu nikdy potřebovat utěšit znovu. Jen po letech terapií vím, jak svou nešťastnou touhu ovládnout. Stále se s tím učím žít. A tak radostné dny s těmi normálními každodenními starostmi, které zřejmě jiní lidí mají, jsou mou motivací a silou dělat svým osobním štěstím šťastné i mé blízké. 

Vždy jsem si jen přála žít dobrý život.