Pomerančová víla

Čekala jsem snad celou věčnost, než to drobné stvoření na mé dlani otevřelo oči. A pak se to stalo. Osůbka v mé ruce na mě upřela svůj fialový pohled. Takovou barvu nemají žádné lidské oči. Jemně fialová, jak právě rozkvetlá fialka s duhovými odlesky.

"Kdo jsi?" vydechla jsem užasle.

"Ty jsi to nepoznala?" a roztáhla svá skoro průhledná křídla.

"Víla?" hlesla jsem takřka neslyšně."Cink, cink, uslyšela jsem vílí smích.    "Já tomu nemůžu uvěřit. Vždyť víly nejsou. Nebo snad jo?" A zase jen "Cink,cink" a víla se smála  až se v zádech prohýbala.

"Ty jsi mi ale nevěřící Tomáš. Copak neznáš pohádky?"

"Znám,ale jsou to přece jenom pohádky," namítala jsem.

"Ale v každé pohádce je aspoň pár zrníček pravdy."poučovalo mně to mrňavé stvoření, co si lebedilo v mojí dlani.

"Dobře" souhlasila jsem , "pak jsi teda víla. Ale nejsou víly větší?"

"Né všechny. Jsme rozdílné jako vy. Některé jsou malé, jiné zas barevné a některé žijí třeba ve vodě. Prostě se od sebe lišíme.

"A máte taky jména." "Samozřejmně" skoro se urazila.

"A jak ti tedy říkají?" "Violka z rodu květinových víl" řekla a hrdě napřímila hlavu.

Vytvořila jsem pro vás malou vílu, hlavičku a sukénku má z korálku .Velikost přívěsku 3 cm, zavěšen na lanku. Káždá víla bude mít svůj rodný list, kde jsou důležité ůdaje o ní.

Děkuji že respektujete můj nápad.