Rok blba

Humoristický román Jiřího Hniličky (ISBN 978-80-260-9661-0)

Vazba knihy: vázaná, počet stran: 212

Rok blba je fiktivní deník mladého muže, kterého stíhá jeden trapas za druhým. Je to knížka, u které se budete smát nahlas a kterou přečtete jedním dechem.

UKÁZKA 1

Že mám sestru Simonu, to už víte. A ta že má čtrnáctiletou dceru Pavlínu, to už taky víte. Od té doby, co jsem usnul na jejím kytarovém koncertě, jsem jí neviděl. A tak mě potěšilo, že mi dnes napsala na facebooku. Jenže jsem zjistil, že dnešní náctiletí používají na sociálních sítích úplně jiný jazyk, než je naše stará dobrá čeština, a že já tomu jazyku vůbec nerozumím. No posuďte sami:

- Ahoj.
- Ahoj Pavlínko.
- Cd ?
- Nerozumím.
- No jako co delas.
- Aha. Já teď koukám na compu na film.
- ?
- Co znamená otazník?
- No jako ze na jakej film.
- Okresní přebor.
- OMG, nuda
- Náhodou je to sranda. Jedna z nejlepších českých komedií posledních let.
- Hmmm... mně cz filmi nebavjej.
- A na co koukáš?
- Horory a tak.
- Nejsi na horory ještě moc mladá?
- Tvl, je my 14 !
- Co to je tvl?
- Ty vole.
- A co dělá máma?
- Nwm.
- Co?
- Nevim.
- Tak jí pozdravuj.
- Nejsem doma sem u Angelyky.
- Kdo je Angelika?
- Moje bff.
- Co je bff?
- Tvl... bff jako že best friend forever chápeš ? Moje nej kámožka.
- Aha. Tak já jdu dokoukat ten film. Tak ahoj!
- Hi Emotikona smile

A u toho bylo plno nějakých smajlíků, které zřejmě také něco znamenají, jenže já byl vedle jak ta jedle. Klikl jsem na Pavlíny profil a zjistil jsem, že její přátelé píší ještě hůř. Pod jejími statusy byly dlouhé komentáře, kterým jsem vůbec nerozuměl. A hlavně - její zeď byla plná fotek. Selfie na záchodě ve škole. Selfie na záchodě v obchodním domě. Selfie doma v koupelně. Selfie s jednou kamarádkou. Pak s druhou, třetí.... dvacátou. A pod každou fotkou komentář, že ona je její bff, že jí miluje a u toho deset srdíček. Nakonec jsem zjistil, že Pavlína se fotí asi tak 50x denně, všechno to dává na facebook a její přiblblé kamarádky jí to lajkují. A jak tak listuju tímto panoptikem, najednou narazím na fotku, kde Pavlínu líbá nějaký kluk s piercingem v obočí a ještě jí k tomu drží za prso! Hned jsem zavolal sestře. Sotva to zvedla, vychrlil jsem na ní, že její dcera se fotí v koupelně jen ve spodním prádle, zveřejňuje to na facebooku a že se líbá s nějakým mladým teletem a že je to hrozné, vždyť je to ještě dítě! Simona mi v klidu řekla, že to tele je Jindra a že s Pavlínou chodí a že je dobře, že má Pavlína nějakého kluka, protože je lepší stálý přítel, než aby náhodně někde sexuálně experimentovala. Byl jsem v šoku. Když jsem se Simony zeptal, jestli spolu ti dva spí, tak mi řekla, že samozřejmě, že ano, protože Pavlína už je přeci velká holka a tomu klukovi už je 15 (!!!). Začal jsem se rozčilovat, že já v jejím věku hrál celé dny s klukama za barákem fotbal a rozhodně jsem nespal se svýma spolužačkama ze základky. Na to mi řekla, že dneska je jiná doba a že je normální, že děti už od třinácti sexuálně žijí a od čtrnácti hulí trávu. Vůbec mě to neuklidnilo, spíš naopak. PAVLÍNA HULÍ TRÁVU? VŽDYŤ JE TO DÍTĚ!!!!! Prý tomu nerozumím a už jsem moc starý, abych to pochopil (je mi 29!!!!). Chtěl jsem Simoně navrhnout, aby Pavlínu zamkla doma, pouštěla jí jen do školy, zablokovala jí facebook a aby si pořídila brokovnici na ty nadržené hochy, co lajkují její fotky s maxi výstřihem a co se určitě seskupují u nich před domem. Raději jsem ale neřekl nic a zavěsil jsem. Právě jsem ztratil veškeré iluze o naší mládeži. Žiju v době, kdy třináctileté děti šukají a hulí trávu. Ve světě, kde se nejlepší kamarádka mé neteře jmenuje Angelika. Ve světě, kde čtrnáctileté děti nedokáží dát dohromady jednu větu a v každém slově udělají hrubku. A PhDr. Koza se tomu diví. Chápete to? Hlavně že už vím, co by mi odpověděla Pavlína. Napsala by: tvl, nwm.

UKÁZKA 2

Rád jezdím městskou hromadnou dopravou. Se zájmem pozoruji lidi, jak si při cestě povídají, čtou si, poslouchají muziku ve sluchátkách, smějí se nebo po těžkém dni dřímají. Člověk občas narazí na zajímavé postavičky, což se mi zrovna dneska podařilo. I když tohoto pána bych raději nepotkal.

To bylo tak: sedím v úplně narvané tramvaji, leje ze mě pot z toho, jaké je v ní horko, když vtom si všimnu, že nade mnou stojí starý dědeček. Hodně starý dědeček. Mohlo mu být minimálně osmdesát. A tak jsem ho pustil sednout. Dědeček si sedl místo mě a já si stoupl nad něho. Poděkoval mi a začal v peněžence hledat peníze. Pak mi začal cpát dvacet korun.

Nechápal jsem. ,,Pane, já žádné peníze nechci!"

Dědeček, jelikož byl nahluchlý, tak mluvil hodně hlasitě. ,,Mladý muži, pustil jste mě sednout a já bych se vám za to rád revanšoval!"

Přišlo mi to naprosto směšné. ,,Ale to je přeci normální, že mladý člověk pustí sednout staršího!"

,,Mladíku, normální to rozhodně není. Já vám řeknu, co je dneska normální. Dneska je normální za vše zaplatit."

,,Ale já žádné peníze nechci, vážně!"

,,Jste vážně hodný a milý mládenec. Takových už dnes není. Vaše partnerka musí být šťastná, že vás má."

Usmál jsem se. ,,Bohužel, žádnou partnerku momentálně nemám!"

Starý pán tomu nechtěl věřit. ,,Ale jak pak to? Vám se nelíbí holky?"

,,Líbí, ale teď zrovna ..."

,,... Takovej šarmantní muž jako vy musí mít davy ctitelek. A neříkejte, že ne!"

,,No... ani moc ne."

,,Jste mladý, musíte si užívat! Já ve vašem věku proháněl jednu sukni za druhou! Schválně, kolik jste měl holek?"

Tenhle rozhovor mi začal být docela nepříjemný. Ale v té přecpané tramvaji nebylo k hnutí, takže jsem se pána nedokázal zbavit.

,,Víte, na to bych nerad odpovídal."

,,Víte kolik jsem měl já? Pět tisíc broskviček!"

Zakuckal jsem se. Dědeček pokračoval ve svém hlasitém řečnění: ,,První holku jsem měl v době, kdy jsem chodil do oktávy. Jmenovala se Zuzanka a prodávala u nás na vsi v krámku. Za obchodem byl malý skládek a tam jsem za ní chodil. Jó, Zuzanka."

Mladá slečna, která stála vedle mě, podezřele zčervenala. Stařečkovo vyprávění nešlo přeslechnout.

,,Mladíku, musíte si užívat, dokud to jde. Žádné dlouhé povídačky. Prostě když se vám nějaká dívka zalíbí, tak jí to tam frnkněte a je to. Uvidíte, že bude ráda!"

Teď už jsme v tramvaji byli červení všichni.

,,To víte, já už mám dneska po ptákách. Už to nestojí tak, jak kdysi. Ale věřte mi, občas bych si dal ještě říct. Když člověk vidí dneska na ulici ty mladý holky s těma jejich prdelkama. No řekněte sám! Člověk je potom úplně bezmocnej!"

,,A kam vůbec jedete?" Chtěl jsem změnit téma konverzace, ale dědeček mě buď neslyšel nebo dělal, že mě neslyší.

,,Není nic krásnějšího, než když vám dívka ukáže svojí studánku. Hezky svěží a pěkně zarostlou.  A když vám dá z té studánky ochutnat! Já vám mladý muži radím dobře. Užívejte si a hlavně se nežeňte. Manželství je vězení! Uváže vás doma, narodí se děti a vy máte utrum. Je to jako kdyby jste musel celý život jíst jen jedno jídlo. Pořád dokola. To není nic pro mě! Mě žádná do chomoutu nedostala! A že jich bylo, co mi chtělo ten chomout nasadit! A děti taky nemám. Nebo možná mám, ale nevím o nich."

Dědeček vyndal z kapsy kapesník a otřel si zpocené tělo. Chvilinku bylo ticho, ale moc dlouho to nevydrželo.

,,Dneska ty mladý holky nemají žádný prsa. Jsou hubený jak lunt. To za mých mladých let byly holky jiný. Měly pořádný cecinky, pěkně do ruky! Jednou jsem potkal dívku, ta vám byla! Lahodná tvářička, kadeřavé dlouhé vlasy až k zadečku... a ty cecinky! Zeptal jsem se jí, jestli by se mnou nešla na večeři, ale ona mi nerozumněla. Byla to Němka. A tak jsem nemluvil a raději jí rovnou na ty cecinky sáhnul. Byla v šoku, ale než se vzpamatovala, už jsem měl ruku pod sukní. Nakonec se jí to líbilo. Napsala mi na lísteček německou adresu a řekla mi, že pokud budu někdy v Berlíně, tak ať jí navštívím. A já tam za ní opravdu jel. Objevil jsem se tam po dvou letech od našeho shledání a pořád si mě pamatovala. Věřil byste tomu? Musela potkat tisíce mužů a ona si pamatuje zrovna mě. Zůstal jsem u ní v Berlíně tři neděle. Byla to nádhera! A těch kamarádek, co měla! Já vám řeknu jedno. Jediný univerzální jazyk na světě je sex! Tomu rozumí všichni!"

Rozhodl jsem se, že vystoupím o dvě zastávky dříve. Bál jsem se, že na další vyprávění starého pána nejsem dostatečně připraven.

,,Já už budu muset vystoupit. Tak se mějte, pane!"

,,No ale počkejte, musíte si vzít těch dvacet korun! Já nechci být nikomu dlužnej!"

,,To je dobrý, vážně!"

Dědeček však byl neústupný. ,,Jen si tu minci vemte. Třeba vám přinese štěstí!"

Abych se ho nějak zbavil, tak jsem si tu dvacetikorunu vzal, a začal se cpát davem lidí ke dveřím. Když jsem vystupoval, tak jsem ještě zaslechl dědečkův hlas, jak na mě volá: ,,A koukejte si najít nějakou buchtu, mládenče!"

Tak to byla má dnešní příhoda z tramvaje. Někdy tam prostě potkáte fakt divný lidi.

Jo a tu dvacetikorunu jsem si doma schoval do krabice mezi staré fotky. Třeba mi přinese .... ehm .... buchtu.