Jedno z mých posledních děl, malované v pozdní večer. 
Tento obraz vznikl úplnou náhodou, stejně jako většina mých nejlepších nápadů a maleb. Byl jeden z těch pozdních teplých večerů, kdy jsem již třetí noc po sobě nemohla spát, seděla u stolu a vnímala vánek nočního města, který ke mně proudil skrz otevřené okno. Člověk začne v tyto chvíle vnímat věci... jinak. Petřeji, zřetelněji, hlouběji. Uvědomí si, že kolikrát má v hlavě hlučno, zatímco jeho srdce se zdá až bolestivě prázdné. V přítmí jsem popadla barvy a začala doslova poslepu malovat na plátno, a přestože v ten okamžik vypadalo vše ponuře, jednolitě a bez života, ráno se ukázalo, že každý můj tah štětcem byl plný emocí, barev a síly. Ne vždy vše spatříme hned, často musíme odsoupit o krok dál, abychom viděli to, co vidět není.