Cesta do nitra jabloně

Tuhle jabloň jsem znal od dětství. Rostla na naší zahradě v Albeři. Měla malá sladká a voňavá jablíčka, zelená s červeným líčkem. Kmen se jí asi metr nad zemí větvil ve dví - a v téhle rozsoše se vytvořila dutina, ve které bydlela každé léto rosnička... někdy i dvě.

V dutině po dešti stávala voda... a to se jablůňce nakonec stalo osudným. Zevnitř začala vyhnívat. Skácel jsem ji na podzim před třemi roky. Nahnilé dřevo vonělo jako jablka. Mám rád vůni jabloňového dřeva.

Pod kůrou byla bělostná a uprostřed hnědo růžová. Bělové dřevo bylo od středu kmene odděleno tenkou tmavou linkou. Náušnice jsou právě z tmavého středu kmene.

Vzpomínám si na útržek z básně Vladimíra Holana, kterou mi kdysi předčítal můj bratranec... její jméno se mi nedaří dohledat (neznáte jej někdo?)

"...a jabloň, kojná sadu, se ulekla a ztratila své mléko..."

A pak je tu píseň "Jabloně" mé milé skupiny Zrní... Před týdnem jsem opět kácel dvě jabloně v Jindřichově Hradci... bylo mi trochu smutno - a tahle píseň mi zněla v uších ( https://www.youtube.com/watch?v=l1iDFFHO93w )

---

Fascinuje mě, jak je každé dřevo jiné. Je to malý zázrak... "prostě dřevo" ...ale ty barvy, struktura, pevnost, odolnost, tvrdost, tvary nebo způsob růstu! Každé dřevo je jiné!

Připravil jsem malou sérii náušnic z různých dřev. Je to takové mé "bádání o podstatě dřeva"...

---

Každá dřevěná kulička je vyřezána ručně - řezbářským nožíkem. Není soustružená či broušená... mám rád čistotu řezu.

Povrch je ošetřen pomocí včelího vosku a směsi přírodních olejů - lněného (nemění barvu), tungového (na vzduchu tuhne a vytvrzuje povrch), pomerančového (konzervuje dřevo a krásně voní) a borovicového (slouží jako rozpouštědlo). Jedná se o šetrný způsob konzervace dřeva - na omak zůstane zachována struktura a pórovitost, která je dřevu vlastní. Není schována pod vrstvou syntetického laku...

Puzetka je z bižuterního kovu s galvanizací. Je žíhaná v plameni, takže není čistě stříbrná, ale hraje kovovými barvami.