Doktor Watson

Olej na plátně na blindrámu, 50x70cm, s rámem 52x72cm

Ten podivný mužík na obraze je doktor John Watson, postava z detektivních příběhů Sira Arthura Conana Doyla o Sherlocku Holmesovi. Většina čtenářů v nich za hlavního hrdinu automaticky považuje Sherlocka Holmese, bravurně geniálního detektiva. Oprávněně?

Sherlock Holmes totiž není normální člověk. Je příliš dokonalý. Je sice genius, který vše vyřeší a má vše pod kontrolou a také se v knize o něm neustále píše, ale jinak je to poněkud vyšinuté individuum bez emocí a také bez problémů, které jinak řešíme my ostatní normální lidé. Ve skutečnosti je to právě doktor Watson, kdo je tím pravým hrdinou. Je to náš člověk. Ten, kdo má problémy, kdo si občas neví rady, kdo se bojí. Ano, bojí (na rozdíl od Sherlocka Holmese, který neví, co je strach). Může si to dovolit. Právě proto, že je normální.

Cílem A. C. Doyla zřejmě bylo, aby se doktor Watson ztotožnil se čtenářem, respektive aby se čtenář ztotožnil s doktorem Watsonem. Na to, aby se ztotožňovali se Sherlockem Holmesem, na to prostě většina obyčejných lidí nemá. Ono je to také mnohem schůdnější, když budeme Watsonem a po našem boku bude ten dokonalý Sherlock Holmes, který nás bude spolehlivě tahat ze všech malérů, do kterých bychom se ovšem nedostali, kdybychom po jeho boku nebyli. Ale nejspíš to byl právě Doyle, kdo se s doktorem Watsonem ztotožnil. Většinu příběhů totiž píše v první osobě, jakože právě on je doktor Watson a celý příběh vypráví z jeho laického pohledu.

A. C. Doyle byl skvělý vypravěč a dokázal vymýšlet složité detektivní zápletky, které Sherlock Holmes následně řešil za nezměrného doktorova (a našeho) obdivu. A samozřejmě Sherlock Holmes na závěr musil doktorovi a tím i vlastně čtenáři vysvětlit, jak na to přišel.

Každá správná detektivka totiž takhle končí. Čtenář, potažmo filmový divák, musí pochopit nejen kdo je vrah a proč, ale také jak k tomu vyšetřující dospěl. V některých případech se čtenáři (divákovi) přizná sám vrah a také vysvětlí svoje pohnutky. To dělá zpravidla tak, že tyhle nesmysly sděluje své poslední oběti těsně před tím, než ji zavraždí. Většinou se ale v poslední chvíli nečekaně zjeví nějaký chrabrý hrdina či detektiv a tomu vrahounovi to překazí. Oběť je zachráněna, vrah usvědčen a čtenář spokojen. A spěchá si zakoupit další díl. To je ale dost naivní. Doporučuji, pokud jste masovým vrahem, žádné ze svých obětí se nepřiznávejte. Nikdy nevíte, kdo se v následující chvíli odněkud vynoří. A.C.Doyle problém vysvětlení řešil delikátněji - prostřednictvím doktora Watsona. Právě jemu a tím i čtenáři (filmoví diváci tehdy ještě nebyli) Sherlock Holmes (vlastně on, Doyle) polopatisticky sděloval své dedukce. A to byla, možná, součást jeho geniality.

Jen v několika Doylových příbězích doktor Watson chybí. Ale existují i případy, kdy je nahrazen někým jiným. Například v knize Prázdniny se Sherlockem Holmesem od Jaroslava Tafela nahradil Watsona, který musel nečekaně odjet do Austrálie, Tom Janda, žák 6. třídy ZDŠ. Kniha vyšla v r. 1966 a byla doplněna vtipnými ilustracemi Dobroslava Folla. Kniha je určena pro děti a zatímco ty ji přijímají vesměs velmi kladně, někteří dospělí v ní vidí spíše hrozný paskvil. Zřejmě ji nepochopili. Později vyšla ještě v r. 1994 ale už s ilustracemi Stanislava Dudy. Dědicové A.C.Doyla ale o této knize zřejmě nemají tušení, neboť mají jména Sherlocka Holmese i Dr. Watsona chráněna autorskými právy a tohle by se jim opravdu nemuselo zamlouvat. Pokud ovšem nemají dobře vyvinutý smysl pro humor.

Byl jsem ale svědkem toho, jak asi desetiletý klučina, který odmala striktně odmítal číst, si v této mojí knize (také jsem ji dostal, když mi bylo deset) napřed začal prohlížet obrázky, pak si četl popisky k nim a nakonec si knížku vypůjčil a celou ji přečetl. Pak už četl všechno. Když pro nic jiného, tak pro tohle ta knížka stála za to.

Já jsem ji ale od té doby už nikdy nespatřil.