Akryl na plátně 40x40 cm, 4 cm hloubka...

Síla jin a síla jang jsou dvě spojené části jednoho celku. Z etymologického hlediska znamenají znaky jin a jang temnotu a světlo.

Koncept jin – jang má původ v dávné čínské filosofii a popisuje dvě navzájem opačné a doplňující se síly, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru.

Jin (čínsky pchin-jinem yīn, znaky zjednodušené 阴, tradiční 陰), „tmavé místo, severní svah (kopce), jižní břeh (řeky), zamračené, zahalené“) je tmavší element; působí smutně, pasivně, tmavě, žensky a koresponduje s nocí. Jin je často symbolizovaný vodou a zemí.

Jang (čínsky pchin-jinem yáng, znaky zjednodušené 阳, tradiční 陽), „světlé místo, jižní svah (kopce), severní břeh (řeky), sluneční světlo“) je světlejší element; působí vesele, aktivně, světle, mužsky a koresponduje se dnem. Jang je často symbolizovaný ohněm a větrem.

Jin (ženskost, tma, pasivní síla) a Jang (mužská, světlá, tvořivá síla) jsou popisem doplňujících se opaků a nejsou absolutní – proto jakákoliv dichotomie jin a jang bude z jiné perspektivy vypadat opačně. Proto se výše uvedené pojmy k Jin a Jang neberou doslovně. Všechny síly v přírodě mají oba dva stavy a tyto stavy jsou v neustálém pohybu. Na západě se často Jin a Jang zobrazuje nepřesně jako „zlo“ a „dobro“. Nesprávná je i interpretace symbolu ve smyslu barev – tchaj-ťi tchu nesymbolizuje černou a bílou (nebo červenou) barvu jako opak (černá není neexistence bílé), ale symbolizuje v analogii tmu a světlo (tma je neexistence světla a naopak).

Každá věc se dá popsat jako zároveň jin – jang.

Jin a jang se nevylučují.

Všechno má svůj opak – ne však absolutní. Žádná věc totiž není čistě jin nebo čistě jang. Každá ze sil obsahuje základ té druhé. Například zima se nemůže změnit na léto.

Jin a jang jsou na sobě závislé.

Jedno nemůže existovat bez druhého. Den nemůže existovat bez noci.

Jin a jang se dají dále dělit na jin a jang.

Jestliže uvažujeme teplotu, jin může být zima a jang teplo. Jang však můžeme znovu rozdělit na jin – teplo a jang – žár.

Jin a jang se navzájem podporují.

Jin a jang jsou obvykle ve stavu rovnováhy: pokud jeden naroste, druhý ustoupí. Někdy může dojít k nerovnováze: přebytek jin, přebytek jang, nedostatek jin, nedostatek jang. Takové nerovnováhy znovu tvoří pár: přebytek jin způsobí nedostatek jang a naopak.

Jin a jang se mohou navzájem měnit.

Například noc se mění na den. Tato změna je stejně jako jin a jang také relativní. Z pohledu vnějšího pozorovatele existuje noc a den na Zemi zároveň a doplňují se.

Část z jin je jang a část z jang je jin.

Malé tečky v symbolu znamenají stopy jedné síly v druhé. Například i ve tmě je světlo hvězd. Znamená to také, že absolutní extrém jedné síly se transformuje na opačný a to, že záleží na pohledu pozorovatele, zda je daná síla jin nebo jang. Například nejtěžší kámen se dá nejsnadněji rozbít.

Jin a jang do sebe organicky zapadají a jsou základem veškerých jevů. Například obraz Hory v mlze zobrazuje harmonii, která vzniká spojením jin (mlhy) a jang (hor).

Učení o jin a jang je obsažené už v knize I-ťing (Kniha proměn), kde pomocí trigramů (elementů, které se skládají z tří jin nebo jang) je vyslovená myšlenka přeměn v přírodě. Tento koncept si osvojily obě čínské filosofie,taoismus a konfucianismus. Například raně středověký konfuciánský filosof Tung Čung-šu učil: Doplňkem všech věcí je jin a jang… Principy, které jsou základem vladaře i služebníka, otce i syna, muže i ženy, jsou všechny zrozené z jin a jang. Vladař je jang a služebník je jin. Otec je jang a syn je jin. Manžel je jang a manželka je jin…

Učení o jin a jang se stalo společnou půdou, na které docházelo k značnému sbližování a vzájemnému doplňování a ovlivňování protikladných škol.