Jarní obraz Mystifikace nebo realita

Často se mi zdál sen: šla jsem v noci lesem, byla tma, byla jsem slepá. Náhle jsem v hloubi lesa spatřila jasné světlo, následovala jsem ho do temnoty, kam bych nikdy nešla. Cítila jsem, že něco ztrácím, něco drahého, ale šla jsem dál bez klopýtnutí. Soustředíme se často na cíl, ale zapomínáme na cestu a to důležité, co během ní ztratíme.

To je strach z uvědomění si a přijetí, je to touha neztratit to, co nám dává chuť do  života.

Nejen cesta, ale my sami jsme zosobněním štěstí, toho, co jsme získali a mohli neztratit. My se však nebojíme noci, ale toho, co číhá ve tmě. Inspirované stíny vytvářejí obrazy a naše představivost vytváří strach. Omezujeme svou představivost, lpíme na tom, co jsme téměř ztratili, aniž bychom přemýšleli o možnosti být vznešený a naplněný ve chvíli, kdy máme důvod k totálnímu štěstí.