I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

A Bůh viděl, že je to velmi dobré…

A tak Bůh stvořil ženu a viděl, že je to moc dobré a moc krásné. Stvořil ji proto, aby odrážela Jeho krásu - něžnost, jemnost, přijetí, útěchu a lásku. Ale současně každou jako originál tak, aby tu krásu odrážela trochu jinak. To mě napadalo, když jsem fotila v různých místech, že zrcátko odráželo vždy něco jiného, i když pokaždé krásného - rozkvetlou lípu, trávu, trojlístky, malé modré kytičky, listy stromů, atd...

Když jsem se snažila vyfotit odraz vlčího máku v zrcátku, dlouho se to nedařilo, vždy se nakonec zrcátko trošku posunulo a odráželo něco jiného. A tak mě napadlo, že abychom odrážely ten správný obraz - Boha, jeho krásu, tak opravdu potřebujeme zůstat nablízku a že čím blíže jsme, tím je ten obraz v zrcátku ostřejší.

Současně mě napadalo, jak to, že často si nejsme dostatečně vědomy toho, kým jsme, že jsme skutečně Boží dcery, že někdy v záplavě nároků tohoto světa, starostí a bolestí úplně zapomínáme na hodnotu, krásu a důstojnost, kterou máme, a že nic a nikdo nám ji nemůže vzít, protože není na ničem závislá, je naší podstatou.

To zrcátko má připomínat každé z nás, že JSME byly stvořeny k Božímu obrazu, že JSME Boží dcery, a že ta krása v nás možná někdy může být zasypána, ale že v nás prostě JE a je potřeba ji třeba jen odkrýt...