Když jsem byla malá žačka základní školy jsme se vydali do Zoo v Liberci. Jako na dítě to na mě udělalo velký dojem a chtěla jsem symbolické suvenýry, a pohledy na památku. Slyšela jsem, jak na mě někdo volá: „Hej, tady je výstava kaktusů.“ a já běžela k ní. Udělaly na mě takový dojem, že jsem si čtyři malé kousky koupila, a tak začala má etapa, kaktusová pečovatelka. Není to stejné jako pěstitelka, to bych musela od semínka, škoda. Sledovala jsem je pár minut každý den, a když bylo potřeba přesadit, mamka mi poradila, jak na to, ale přesazovala jsem sama. Pak jsem si v knize o kaktusech přečetla, že když máme krátký den a zimu, tak je dobré je schovat do sucha, temna a zimy, tzn. sklep. Sbírka se mi i rozrůstala, ale i odumírala. Výsledek byl kladný, měli jsme se rádi. A jak to skončilo? Stěhování z místa na místo, bylo náročné, a tak jsem je i rozdávala a pozapomínala různě. Jsem nakonec šťastná, že jsem život s nimi táhla tak dlouho a můžu otevřeně říct, že už žádné nechci. Mám na ně takovouto vzpomínku, a proto si zaslouží místo v Dětském pokoji.