…včera jsem slyšela jeden citát....

„ Kontemplovat znamená pozorně pozorovat, věnovat pozornost. Většiny věcí, kterých si všímáme, si všímáme jen tak mimochodem, na cestě za něčím jiným; pak nám čas od času něco dá důvod k zastavení. Něco nás zaujme nebo upoutá naši pozornost a nás to na chvíli přitáhne k zamyšlení nebo k přemýšlení o tom, co nás takto probudilo. Bez varování se ocitneme v propasti hvězdné oblohy nebo zjistíme, že naše srdce zasáhl dětský smích či nečekané zjevení milované tváře. Bez varování ztrácíme půdu pod nohama v tichu přerušeném a v přerušení prohloubeném šplouchnutím žáby, o níž jsme nevěděli, že tam někde je. Na takových okamžicích je mimořádné to, že v nich není přítomno nic, co by přesahovalo běžný rámec. Je to jen hvězdná obloha, hrající si dítě. Je to „jen“ prvotní věc života, která se nečekaně prodrala skrz síť názorů a obav, jež nás až příliš často drží ve svém zajetí. Je to jen život v bezprostřednosti přítomného okamžiku, než začne myšlení…. Zde, v této nepředvídané bezbrannosti, je nám dopřána kontemplativní zkušenost, jakkoli nejasná, že jsme kosmickým tancem Boha, že přítomný okamžik, právě takový, jaký je, je již ve své nejhlubší aktuálnosti plností sjednocení s Bohem, které hledáme.“ /James Finley/