Sousedi mívali obývák takový, jak se tehdy na správnou rodinu slušelo... obývákovou stěnu, huńatý koberec a na stropě - křišťálový lustr. S obdivem jsem na něj vždycky hleděla a jednou jsem mamince nesměle navrhla, že bychom si takový mohli také pořídit. Matka se zhrozila a pravila cosi ve smyslu, že takový hnusný kýč jí do domu nesmí.

Proč si ale kousek lustru nepověsit alespoň na krk? Zachráněné zbytky z kdysi jistě výstavního kousku jsem použila pro originální šperky. Na dlouhém řetízku se houpe sklíčko...odlesk zašlé slávy...co na tom, že je těžké se rozhodnout, zda to je kýč, nebo učiněná nádhera?