Akvarel.

Obraz zarámovaný v bílém rámu s paspartou o rozměru 30 x 50cm.

Znázorňuje jednu mou cestu k lesnímu prameni, když bylo silně mrazivé dopoledne mezi svátky v prosinci 2024. Mé rozpoložení bylo prazvláštní po zážitku přijetí sebe sama, své části, o které jsem si mysela, že ji mohu změnit a roky jsem se o to marně snažila  a smíření se, že vždy bude mou součástí.

S odstupem času toto přineslo zázrak v mém životě.

Po noci se zvláštním snem plného podpory a lásky a odevzdání se osudu. Uvědomila jsem si, že díky tomu přijetí a odevzdání mi sice bylo nelehko, ale vzápětí se odehrálo takové malé samádhi, v jeho energii jsem plula celé dny a přispělo k tomu, že jsem následně zvládla těžkou situaci, která nakonec dobře dopadla.

Krásná vzpomínka s krásnými prožitky.

ID: EL.AKV-2025-05

A zde příběh k obrazu.

Vrátím se ještě do předchozího večera dne, kdy započal vznik obrazu.

Než jsem šla spát, tak jsem si přečetla překlad textu k písni Lui od Petry Adamcové a píseň jsem si poslechla. Mám ji ráda.

Tu noc jsem měla sen, ve kterém jsem se setkala s lidmi a mezi nimi byla i Peťa. Povídali jsme si. Po nějaké chvíli jsem byla v davu jen s Peťou, která mi něco říkala. Jenže s utišením davu utichla i její slova, nebo přesněji okolní hluk a slova vycházející z Petřiných úst jsem nedokázala slyšet…soustředila jsem se na to, že neslyším a postupně se sen rozplynul a přešel v kocouří vrnění…Moris přišel k uchu a vrněl tak hlasitě, že mě probudil.

Ten den mrzlo, kolem 20 pod nulou. Období mezi vánočními svátky 2024.  Ráno jsem dělala běžné věci a mezi nimi jsem se na okamžik vystavila své zkoušce, setkání se zlostí a strachem. Bylo to nebezpečné, ohrožující a uvědomující. Setkání se sebe samou. A nastal klid. Tehdy jsem pochopila, že na mě nefungují nastavení z metod, že toto je praxe života. V tu chvíli mi došlo, že se nemohu ničeho v sobě zbavit vůlí člověka a jediné, co mohu, je přijmout, co ve mně je. Smířit se s tím. Smířit se s celým procesem.

Tak jo, ještě rozklepané tělo jsem přinutila vzít nádoby a vydat se na cestu do lesa pro vodu, sama se sebou. Zbytek rodiny ještě dospával a zásoba vody se bude hodit. A lepší než se litovat nebo skuhrat nad svým vybraným osudem je, jít udělat něco užitečného.

Kolem pomalu se probouzející den,  ticho, jemné zvuky okolní přírody a křupající sníh pod nohami. A já jako poutník na cestě k lesnímu prameni kráčím a pomalu vstupuji do lesa, kde sluneční paprsky rozehrávají hru stínů a třpytu. Jsem naplněna smířlivým tichým klidem a kolem mne se odkrývá nepopsatelná nádhera. Síla zimy a život lesa. V této náladě si pluji celý den a dává mi to sílu zvládnout následující odpolední zkoušku. To je ale zas jiný příběh z této serie navazujících příběhů.

Dnes se usmívám, při vzpomínce na toto dramatické období zhruba dvou měsíců, plných zkoušek, ale i absurdních a neuvěřitelných rozuzlení. Uvědomění, jak jsme každý jednotlivec hluboce spjatý s celkem. Jak jsme součástí a v každý moment se děje vše,  jak má a v míře, jaké potřebujeme, abychom sílili, poznávali a docházeli k uzdravujícímu pochopení. A dnes mohu říci, že vše tehdy dopadlo dobře. Jsem za to všechno prožité velmi vděčná, ani jeden krůček bych neměnila.