Mourek (Pit Pony - důlní poník)

Mourek je potomkem důlních poníků. Narodil se v Anglii ve stáji patřící nadšencům pro staré tradice, těm co udržují staré tratě, lokomotivy, parostroje...

Nyní pracuje ve skanzenu - původním starém dole, kde se předvádí jaký byl dřív život a práce horníků. Slovo předvádí je důležité - Mourek skutečně práci jen předvádí. Neví nic o těžkém životě svých předků. Je to trochu rozmazlený ale velice hodný poník. Miluje děti a kostky cukru. Možná je občas trochu nešikovný. Pracovníci muzea si mohli vybrat i chytřejšího a šikovnějšího poníka, ale ta barva! Copak může být vhodnější zbarvení než má Mourek?

Koník je uplstěný na sucho - jehlou, na drátěné kostřičce. Použitá je směs přírodního nebarveného rouno od šetlandských oveček.  Oči jsou pevně vlascem přišité skleněné korálky.

Koník je uplstěný velmi pevně, natvrdo, takže se s ním dá normálně hrát - jen rozčesávat hřívu nedoporučuju - mohla by se vytrhat.

V kohoutku je vysoký 8cm, na délku 16cm a od země k uším má 12cm.

Upozornění: není určen jako dekorace, je na mazlení!

Každý majitel zvířátka by měl mít místečko, kam může zvířátko uložit, nebo v čem by mohl zvířátko nosit, aby ho mohl mít stále u sebe. Proto je ke zvířátkům možné dokoupit spací taštičku. 

Můžeme se domluvit na ušití kapsičky na míru podle přání.

Tento výrobek vznikl pro soutež klubu Nestejných na téma 'Hluboko pod Ostravou'.

----------------

Pit Pony - Důlní poník

Poptávka po těchto ponících ve Velké Británii vzrostla zejména po roce 1847, kdy byla výnosem zakázána práce žen a dětí v uhelných dolech. Zpočátku se používali šetlandští poníci, časem se pro tento účel začali poníci šlechtit a tak vedle normálního typu, byli i koně větší a hrubší.
Protože důlní šachty byly malé a měly nízký strop, dávalo smysl využívat zde menší poníky. Když bylo roku 1913 používání důlních poníků na svém vrcholu, pracovalo jich zde kolem 70 000. V roce 1984 jich stále bylo nasazeno 55. Poslední pony, Robbie, odešel do důchodu roku 1999.

Samozřejmě museli být malí, ale zároveň odolní. Stropy byly nízké a cesty nerovné a příkré. Podmínkou proto bylo robustní malé tělo s pevnými kostmi. Méně temperamentní koně s jistým krokem byli preferováni.

Cesty v dolech se udržovaly v pokud možno co nejlepším stavu, aby se zabránilo nehodě. Strop byl navíc velmi dobře očištěn a zbaven všech výstupků a úlomků, které by mohly způsobit zranění hlavy koně. Pod zem se koně dostávali v kleci, nebo do svažitých dolů byli voděni po stezkách. Jejich normální denní směna byla stejně dlouhá jako horníků. Když koně zestárli, jejich denní směna byla zkrácena na 4 hodiny.

Poníci nebyli použiti v práci, dokud nedosáhli dospělosti - věku 4 let. Většinou odcházeli do důchodu ještě před 20 lety stáří.

Vlastníci dolů moc dobře věděli, že bez koní nebude výdělek. Bylo tedy absolutně nezbytné, aby bylo o poníky dobře postaráno. Samozřejmě, podmínky se lišily důl od dolu, ale obecné zásady péče byly všude stejné. Měli se krmit kvalitním senem, mít k dispozici čerstvou vodu na každé zastávce a měl se o ně starat pouze jeden člověk. Ten byl zodpovědný za veškerou péči, krmení a mytí svého přiděleného koně. Je také zdokumentováno, že pokud se jejich pečovatel vyměnil, poníci byli zneklidnění. Proto se majitelé dolů snažili to nedělat.

"Nejlepší horníci na světě", to jsou slova, která o nich řekl člověk starající se o ně po 30 let. Poníci a jejich pečovatelé si byli vždycky blízko. V Yorkshiru poníci kradli svým majitelům kostky cukru z kapes a nebo si doklusali pro jejich sendviče a ovoce, které měli horníci k obědu.

Existuje příběh o (později sirovi) Harrym Lauderovi. Ten, když byl ještě horníkem, si svoji pony pojmenoval Catherine. Jednou se Catherine odmítla hnout z místa. Jen několik minut poté se přímo před nimi zřítila chodba. Catherine pravděpodobně Harrymu zachránila život.

Důchod byl pro důlní poníky dobrý, ale někdy stresující. Žili celý život v podzemí v tak nepřirozených podmínkách, že život na povrchu se pro ně stal cizí a zmatený. Neznali stádové chování a nechápali výběhy. Cizích lidí se báli a ve volném prostoru na pastvinách panikařili. Přesto měli majitelé dolů spoustu žádostí od lidí, kteří si chtěli poníka vzít k sobě na důchod. Mohli si vybírat a to také dělali.

Život důlních poníků jistě nebyl snadný. Bylo však o ně dobře a láskyplně postaráno. Pravděpodobně se měli lépe než jejich lidští spolupracovníci.

Protože Angličané ctí své tradice, potomky těchto důlních poníků stále chovají. Poníci však pracují už jen ve skanzenech a muzejích pro radost dětí.