1/4

Stmívá se.. miluju stmívání.. jsem jako Malý Princ, co obdivuje nádheru barev zapadajícího slunce a noří se do vzpomínek a snů..

V ruce tisknu malý klíček zavěšený na omšelé hnědé kůži.. dnes poprvé jsem jej sňala z krku.. od doby, co odešla moje babička s dědou..
Malý stříbrný klíček patří k nevelké podélné truhličce, kterou mám neustále u postele, ale ještě jsem ji neotevřela.. snad z bolesti, která mě zaplaví, když pomyslím na rychlý odchod mých nejbližších, snad z touhy mít ještě co objevovat...
Aaaach.. Jak moc jsem se spletla, když jsem si myslela, že mě již nic nezaskočí...
Dnes v nádherném západu slunce, kdy poslední silné paprsky dopadaly přímo na mou dlaň jsem se rozhodla a rázně vykročila ke své ložnici..
Jako bych uslyšela slabou hudbu, jako bych ucítila zvláštní vůní a jakoby mi vítr najednou rozčechral tmavé vlasy..
Pomalu jsem otevřela starý, zašlý zámek.. "Cvak!!!" ozvalo se nebývale silně.. Víčko odskočilo a začala hrát nádherná táhlá melodie z hracího strojku.. Slzy mi kanuly po tváři dojetím a pocitem štěstí, který mě celou zaplavil..
V hedvábném narůžovělém papíře byl vybledlou mašličkou ovázán malý amulet a cedulka..
Rozvázala jsem mašličku a chvějícími se prsty, jsem otevřela lístek..
"...vždy spěchej pomalu... ať nepřehlédneš krásu kolem sebe..."
Plakala jsem a plakala.. Cítila jsem fialkovou babiččinu vůni a slyšela melodii strojku, který před mnoha lety opravoval v kuchyni můj dědeček..
Zkusila jsem si amulet... stála jsem bez hnutí před zrcadlem a amulet zachytil záblesk slunečního teple oranžového paprsku.. Na amuletu byl také klíček... Docela maličký, ale jak se blýskal..
Vyběhla jsem ven... vedle klíčku, který jsem svírala v dlani se pohupovalo malé filigránkové křidélko s granátkem uvnitř.. "vílí křidélko" napadlo mě..
Vzduch voněl jarem a já jsem šla až na samý okraj zahrádky pod veliký ořech..
Opřela jsem se zády o kmen a dívala se přímo do zapadajícího slunce.. V uších mi zněla hudba a okolo se rozvoněly fialky.. Shýbla jsem se, abych je jen tak pohladila...
Ale.... Nikde nic... ani fialky ani... " A PŘECE!!!!"
Vedle ořechu ve staré zídce jsem uviděla malá dvířka... jako pro malé .. až jsem svá slova polka.. ...skřítky??? Pomyslela jsem si jen...
Ale zase ta dvířka nebyla tak malá, abych se jimi neprosoukala..
Sotvaže jsem se jich dotkla, svět se semnou zatočil a já jsem jimi pohodlně prošla.. teď zase jako malá-velká Alenka, co objevila svou říši divů..
Zůstala jsem stát beze slova se silně tlukoucím srdcem a rozšířenými panenkami..
"...bože... to je nádhera!!!!!" vzdychla jsem slabě přes přiškrcené hrdlo..
Stála jsem na překrásném místě plném květin, vysoké trávy, vůně, kvetoucích stromů, ale i stromů obsypaných plody.. motýli různých barev a velikostí mě hladili po tváři svými hebkými křídly a vážky, co prosvištěly okolo mě jakoby se pousmály..
Malá úzká pěšinka vedla mé kroky dál do ráje..
Co krok to obrovské překvapení a nádherný pohled na svět, přírodu v její neskutečné nádheře..
Ptáci mi nad hlavou zpívali....
No ANO! Dědovu melodii z hracího strojku..
A fialky se tetelily a tak silně voněly ...
Uslyšela jsem z dálky slabý, ale jiskřivý smích..
Pohlédla jsem směrem do zahrady plné tajemna a kouzel a uviděla jsem malá, malilinkatá stvořeníčka, jak okolo mě poletují... myslela jsem prve, že to jsou motýli, ale...
...byly to malé, jiskřivé víly.. Smály se a tančily ve vzduchu ..a pomalu, pomalounku, bez spěchu mě vedly dál...
Dál... až... jsem přes slzy štěstí neviděla na krok..
Zmocnil se mě tak silný pocit nádhery a blaženosti, že jsem sotva dýchala.. škoda, že slov je tak málo, aby vyjádřily tu neskutečnou lahodnost pro srdce a duši..
Slunce již jen oznamovalo- já už skoro spím- a já jsem za světélkování světlušek a třepotání křídel nočních motýlů pokračovala ve svém nádherném dobrodružství..
A jak málo stačilo, abych ve spěchu malá dvířka přehlédla..
"Děkuji.. babičko.. děkuji dědečku... za neskutečný dar objevit svou Tajemnou zahradu.. zahradu něhy, lásky, jemnosti, vůně, hudby a přenádherných snů...
Mám vás tolik moc ráda!..." Posílám políbení na Nebe, kde teď bydlíte..