Světlo, které se stalo tělem.
Duše, která si zvolila být člověkem.
Žena, v níž se potkává Země s Nebem.

Je v ní něco, co přesahuje viditelný svět. Patří však i sem, do pozemského života. Do těla, které cítí, do srdce, které prožívá… Do světa doteků, vůní, radosti i bolesti.

Není nedosažitelnou světelnou bytostí. Má své stíny i nedokonalosti. Je lidská. A právě v tom spočívá krása jejího bytí.

Přišla, aby poznávala, tvořila, milovala a byla milovaná.

Pamatuje si světy, z nichž pochází, kde je láska přirozená, všudypřítomná a posvátná. Nese si ji hluboko v sobě. Přesto se rozhodla být tady a žít lásku v její pozemské podobě. Cítit teplo objetí, něhu doteku, blízkost druhého člověka…

Touha se v ní potkává se steskem. Protože svět, do kterého se vtělila, není vždy tak laskavý, jak její duše zná.

Učí se však nacházet přijetí pro všechno, co jí cesta přináší. Se vším, čím ona sama je.

Je zázrakem stvoření.
Je Světlem, které nese. A je také Zemí, po které kráčí.