Frišno. Typické zdejší počasí. Jen mezi těmi obřími kameny se dá trochu schovat. Cesta přes pláň k nim je skoro nekonečná. Už tam ale bude. Musí. Kdysi jí to slíbil. Je to sice už pár let, ale stále na ten slib denně myslí. Nemůže jinak, protože jí to dluží.

,,Měl jsem to udělat už dávno, ale nedokázal jsem se rozhoupat a dnes je vše tak zamotané, tak jinak..." povzdechl si polohlasem Phil a přidal do kroku, aby se stihl vrátit, než ostrý vítr přivane temný dešťový mrak, který se vyloupl na obzoru.

Mezi kameny byl neobvyklý klid. Najednou tam bylo i zvláštní světlo. ,,Je to tím, že jsem na nejvyšším kopci v okolí a za chvilku bude soumrak. Jen žádná mystika. Žádní bozi. Nic takového přece není, je to jen výplod lidské mysli," uklidňoval pragmaticky sám sebe. Ve skrytu duše ale o tom přesvědčen až zas tak moc nebyl. Tu zvláštní atmosféru cítili tady už tehdy, když se tu náhodou poprvé v den slunovratu setkali.

Potkali se mezi kameny nečekaně. Každý z nich doufal, že tu bude na chvilku, na tom zvláštním místě keltských rituálů, sám. A asi i díky tomu to bylo o to silnější. Odešli odsud spolu a procestovali pak spolu i celou Anglii křížem krážem. Než odjel domů, slíbil jí, že se určitě brzo vrátí...

Než se rozhoupal, napsala mu, že čekají dceru. V dalším dopise ho prosila, aby se vrátil na jejich místo mezi kameny a přinesl odtamtud keltský přívěšek, který si tam do dutiny pod kamenem schovali, až se tam zas jednou slavnostně spolu vrátí. Ona tam teď nemohla. Tak tam musel jít sám. Když štrachal pod kamenem, trochu brečel vztekem a trochu lítostí nad zvláštním osudem. Pak se zarazil a překvapeně zíral na svou dlaň. Modrá kapka uprostřed keltského přívěšku zářila jako maják. Světlo a také všechno kolem se změnilo...

V nabídce je pouze jeden tento náhrdelník, resp. komplet.