Nikdy jsem si nenamlouvala, že umím malovat. Neumím nic a už vůbec ne mraky,ale přesto se dál a dál pokouším je někdy namalovat tak, aby byly skutečné - jako ty, do kterých se kdykoliv ráda zakoukám. Tu v nich najdu nějaký tvar, jindy  vzkaz mé mámy, po které se mi stále stýská , někdy jsou jako hory a ztrácím se ve jejich výškách a často v mracích taky plavu. A takto mi připadají i ty, které vznikly  náhodně po usilovném patlání na tuhle velkou fošnu. Opět jsem byla nespokojená nad tím, co vidím po hodinách práce a málem jsem anulovala počet hodin štětcem namočeným v modré barvě, ale vyhrál pocit, že mě barvy podzimu hřejí. Taky proto si v podzimním čase nekupuju  dýni hokaidó na polívku, jako většina z vás. Postavím si ji na parapet v kuchyni a kdykoliv si jdu vařit kafe, pokochám se pohledem na její krásnou barvu :-)

olejomalba na fošně 82,5 x 41,5 cm