Jsem malý smutný sněhuláček, zrozený ponožek, s láskou a něhou ušitý pro zimní chvíle.

Nejsem jen dekorace – jsem tichý společník, který v sobě nosí příběh.

Popis výrobku:

• Výška cca 19–20 cm

• sněhuláček s plastovým nosíkem připomínajícím mrkvičku

• Vyšitá pusinka – mírně zakřivená 

• Nalepené slzičky na tvářičkách

• Čepička z bledě modrého fleece, lemovaná hebkou bílou kožešinkou

• Šála z fleece s textilní aplikací sněhové vločky

• Na bříšku dva bledě modré knoflíčky

• Vhodný jako zimní dekorace, dárek nebo hračka pro větší děti 

• Každý kus je originál – autorský výrobek, nekopírovat!

Tip na dárek: Potěší jako něžná pozornost, dekorace na vánoční stůl nebo tichý talisman pro chvíle, kdy je třeba obejmout duši.

Bezpečnostní upozornění: sněhuláček  může obsahovat drobné části. Proto není vhodný pro samostatnou hru nejmenších či hodně zvídavých dětí.Vždy záleží na zvážení rodičů, zda je jejich dítě na hru bez dozoru  připravené.

Jak pečovat o sněhuláčka : plyšáček si zaslouží  jemnou péči. V případě nutnosti ho pouze otřete vlhkým hadříkem. Praní v pračce nedoporučuji, aby si zachoval svůj tvar a barvu co nejdéle.

Pohádka o sněhuláčkovi, který zapomněl, proč byl stvořen

V jedné zasněžené vesničce, kde se vločky snášely tak pomalu, že se daly počítat, se narodil sněhuláček. Nebyl uplácaný venku na zahradě ze sněhu, ale vznikl v teple dílny, kde se šije s láskou a šeptem.

Od chvíle, kdy se zrodil, cítil v sobě zvláštní ticho. Neuměl se smát jako ostatní sněhuláčci, kteří se těšili na vánoční stromečky a dětský smích.

On jen seděl, díval se z okna a v srdci mu bylo trochu těžko. Nevěděl proč – jen cítil, že mu něco chybí.

Každý den pozoroval svět venku. Viděl děti, jak staví sněhuláky, slyšel koledy, cítil vůni perníčků. Ale nikdo si ho nevšímal. Byl příliš tichý, příliš nenápadný. A tak mu po tvářích začaly stékat slzičky – ne hlasité, jen takové, které zná ten, kdo čeká příliš dlouho.

Jednou se však stalo něco zvláštního. Do dílny vstoupila paní, která nehledala nic konkrétního. Jen se chtěla zahřát. Její pohled padl na sněhuláčka. Ne na jeho barvy, ne na jeho tvar – ale na jeho oči. A v nich uviděla příběh.

„Ty nejsi smutný proto, že jsi sám,“ zašeptala. „Ty jsi smutný, protože jsi zapomněl, že jsi byl stvořen pro něhu.“

A tak si ho vzala domů. Postavila ho na poličku vedle svíčky, která voněla po vanilce. A každý večer mu šeptala pohádky. Sněhuláček se neusmíval – to neuměl. Ale jeho slzičky už nebyly smutné. Byly jako kapky, které padají z nebe, když se zima loučí s podzimem.

A tak tam sedí dodnes. Tichý, věrný, s očima plnými příběhů, které začínají jedním jediným pohledem.