Byl to přesně ten čas dne, kdy se slunce dotklo obzoru a svět kolem se na malou chvíli zastavil. Ruch dne utichl a vzduch naplnil zvláštní klid. Šperkařka seděla u svého stolu u okna a pozorovala, jak se obloha barví do nejrůznějších odstínů.
Chtěla ten pomíjivý okamžik zachytit – ten křehký přechod mezi dnem a nocí.
Vzala do ruky jehlu a pevnou nit, která symbolizovala nekonečný čas. Jako první navlékla bílé korálky. Ty představovaly poslední paprsky mizejícího dne, čisté a jasné. Hned vedle nich položila šedé a tmavé tóny, jako stíny, které se pomalu plíží krajinou a přinášejí s sebou chladivý klid noci.
Pak se ale na obloze objevil poslední, nejkrásnější záblesk. Těsně předtím, než slunce úplně zapadlo, se mraky zbarvily do hluboké, syté růžové a červené. Šperkařka se usmála a vetkala do vzoru výrazné barevné články, které celý náramek rozzářily životem a vášní. Aby zachytila i první hvězdy, které se v té chvíli začaly probouzet, olemovala celou mozaiku drobnými stříbřitými kuličkami.
Když náramek dokončila, vzor do sebe dokonale zapadl jako klikatá cesta samotného soumraku.