Kolik slov bych potřeboval a kolik let by trvalo,
než bych do tebe přenesl horu,
jestliže jsi nikdy neopustil moře?

A studánku, jestliže jsi nikdy nežíznil
a nikdy nepřitiskl dlaň k dlani a nevztáhl je, abys přijal?
Mohu ti o studánkách zpívat: kde však je zkušenost,
kterou tím uvedu v pohyb, a svaly,
jež se se vzpomínkou probudí?

Vím, že hovořit k tobě o studánkách nebylo to první.
Měl jsem mluvit o Bohu.
Aby se však má řeč zaťala a mohla se stát pro mne i pro tebe
účinným postupem, musí se v tobě na něčem zachytit.
Chci-li tě poučit o Bohu, pošlu tě nejprve zlézat hory,
aby měl pro tebe horský hřeben svou plnou svůdnost.
Pošlu tě do pouště umírat žízní,
aby tě dokázaly nadchnout studánky.
Pak tě pošlu na půl roku lámat kámen,
aby tě spalovalo polední slunce.
A pak ti řeknu: "Jen ten, kdo, vyprahlý poledním sluncem,
vyšplhal na hřeben k nebi,
se pak v tajemství noci napájí tichem božských studánek."

A ty uvěříš v Boha.
A nedokážeš ho popřít, neboť on prostě bude,
tak jako je ve tváři melancholie, jestliže ji vytesám.
Nejde totiž o řeč nebo o čin, nýbrž o dvě tváře téhož Boha.
Proto modlitbu nazývám prací a práci rozjímáním.

(Cit., LXXXI)