Olejomalba

Rozměr 30x20 cm

Slunce se pomalu a tvrdohlavě prodírá přes zástupy šedivých mraků, které se snaží jej zahalit svou neprostupnou oponou. Studený podzimní vítr se s lehkostí prohání po okolí a jako kadeřník pročesává a okrádá každou korunu stromu o poslední suché lístky, které ledabyle shazuje
na mokrou zem, právě pokrytou rozlitými kapičkami vody. Venku se okolní život pomalu probouzí, kdežto já se ještě stále procházím po krásných stezkách svých snů…, dokud mě z mého poklidného spánku neprobudí hlasité vyzvánění budíku. Pomalu otevírám své oči a mhouřím
je do potemnělého okna svého pokoje, přes které neprojde jediný paprsek světla. Dívám se, jak se dešťové kapičky procházejí po jeho zamlženém skle a pak se slévají dohromady, ztěžknou
a nakonec zalijí konce okenního parapetu. Moje dobrá nálada se následkem tohoto uplakaného počasí vytrácí a o to víc, když si uvědomím, že jsem už dávno probuzená a čeká mě další stereotypní den obalený realitou, která je od mého vysněného světa vzdálená jako celý vesmír. Když jsem se už připravila na průběh dne a otevřela domovní dveře, pohltila mě vlna svěžího vzduchu provoněného jehličím a těžkou vůní hlíny a trávy. Najednou se zpoza šerých mraků vyhouplo rozzářené slunce, které svými dlaněmi rozsvítilo okolní krajinu i hustý temný les, který se tvářil majestátně, jako by střežil nejvzácnější poklad. Nikdy předtím jsem se nad těmito všedními maličkostmi světa nepozastavila, až doposud.
Uvědomila jsem si svou existenci i všeho okolo mě.
Byl to jen jediný pohled, pocit, okamžik, přesto mě naplnil myšlenkou se zamyslet.
Myslím si, že každý člověk by se měl na malou chvíli zastavit a uvědomit si okolí a prostor, ve kterém žije. Dívat se kolem a vychutnat si i ty obyčejné okamžiky, které nabízí každý den
 a neustále si připomínat, že žít je krásné.
Krása okamžiku je v tom, že se vychutnává pouze jednou. Je v nás samotných, ale při lidské zaujatosti pro jiné (zdánlivě důležitější) věci kolem nás tyhle jedinečné a neopakovatelné chvíle míjí zcela nepostřehnuté.

Přejte si.