Město v slzách
Kdyby na světě zázraky byly
a slzy, které z očí chudých kanou,
se v jednu řeku slily,
těmito slanými slzami od pláče
zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce,
a pláč a lkaní, padajíc v město bez ustání,
zbořilo by je, až by z něho poušť a holé trosky zbyly,
na kterých v noci bloudě vyl by šakal;
kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,
aby nad tím městem z hloubi duše plakal.
Však člověk srdce má a srdce nejkrutější
má sladkou chvíli odpuštění,
má bolest smutná, cizí nejsmutnější,
a proto, město života, radosti a bolesti, mé město,
jiná pomoc není,
než abych prominul a odpustil ti všecko,
vždyť lidé mají ze železa svaly
a přehlubokou víru,
že přijde slavný čas, kdy křivdy se vyrovnají
a bolesti své svrchovanou míru
promění v radost -
a pro ten zítřek náš
již dnes bych odpustil ti vše, mé město, ulice má
a dome,
však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky
tam nenechaly místo ani pro ptáky -
i kdybych tě ještě stokrát miloval,
to ne.
Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták
ve prachu cest,
a aeroplán ať letí do oblak,
až třeba na Mont Blanc a na Mont Everest!