Nehluboký tácek do vaší domácnosti,

vydlabaný z kmene lípy do podoby srdčitého listu,
velikost 20 centimetrů,
povrchové ošetření ekologický lak.

Kdysi dávno byl jakýsi velmi prastarý řád mnichů, do kterého však již nechtěl vstupit nikdo mladý a tak tam panovala obava, že s přibývajících věkem osazenstava zanikne. Vlastně tam bylo již jen dvanáct mnichů, kteří žili vysoko v horách daleko od civilizace. Přemýšleli co dělat a co udělali špatně, že za nimi nepřichází nikdo nový. Až někdo z nich dostal nápad. Dole v údolí žije rabín, je moudrý, mohl by nám poradit. Ale všem to přišlo velmi smělé navrhnout to převorovi, vždyť rabín byl jiného vyznání. A tak šel čas, ale na ten nápad nezapoměli, znovu se vynořil a nakonec s ním přišel převor sám. Všichni souhlasili a byl to on, kdo se vydal na namáhavou a dlouhou cestu do údolí. Když se potkali, byli oba překvapení vřelostí a vlídností toho druhého, celé hodiny si vyprávěli o Bohu a četli v tóře a bibli. Nastal čas rozloučení a tu se převor osmělil a zeptal se ho na to, kvůli čemu přišel. Ach, rád bych vám pomohl, řekl rabín, ale nevím, opravdu nevím, co jste udělali špatně, čím jste Boha rozlobili. ... A tu ho cosi napadlo. Myslím, že vím. Vypadá to, že se boží tvář ukrývá v některém z vás, je tam inkognito, ukrytá a vy nevíte, kdo z nich mezi vámi je samotným Bohem. Budete muset na to přijít a udobřit si ho... Tak se rozloučili. Převor zadumaně stoupal do hor a všechno řekl svým bratřím. Přemýšleli stejně jako on po celou cestu nahoru. Kdo by to tak mohl být? Tobias to není, stará se o jídlo a kdykoli může, uždibne si pro sebe a nejlepší kousky si schovává, tak by se Bůh určitě nechoval. Georgio také ne, stará se o zahradu sice dobře, ale je tak zahleděn jen do svých rostlin, že nevnímá ostatní kolem. Že by Bernard, zvoník? Kdepak, z věčného zvonění ohluchl a neposlouchá, to by určiě nemohl být náš Spasitel. Nebudu to nakonec já sám? Přemýtal převor, jsem přeci jejich představený. Ale to ne, to bych přeci věděl, já to také nejsem. A tak jim nedal uspokojivou odpověď, naopak, všichni procházeli podobným cvičením, jako on, když stoupal do hory. Měli před sebou nelehký úkol. Spasitel se ukrýval mezi nimi a oni neví, kdo to je. A tak se rozešli po svých povinnostech. Jenže cosi se změnilo. Když věděli tuhle novou informaci, počali se k sobě chovat s úplně jiným respektem a úctou. Ten, kdo chystal pokrmy předstal ujídat, ten, co se staral o zahradu počal se rozhlížet kolem, kde všude by mohl zkrášlit prostředí druhým a pokoje již nikdy nezůstali holé a neútulné. Také zvoník naráz uslyšel, co mu kdo říká a věnoval pečlivou pozornost druhým. Mniši se změnili. Protože byli zásobováni potravinami z okolí, řidiči dodávek si všimli té podivuhodné změny, která tam panovala. Bylo jim tak dobře v té atmosféře lásky a vlídnosti, že pranic nespěchali zpátky do údolí. Když se pak vraceli domů, nadšeně vyprávěli o svém pobytu tam. I tu se tam počalo trousit čím dál více návštěvníků, začalo se o nich hovořit jako o místě Světla a Lásky, až nakonec zaklepal první mladík, který se hlásil k převorovi za novice. A přišli další a další. I tuto zkoušku mniši ustáli. I přes velkou početnost návštěv je to nezměnilo. Dál živili atmosféru úcty a lásky, všude zazníval smích a staří mniši děkovali Bohu za požehnání, kterého se jim dostalo. Věděli, že jejich řád, bude zachován.