Nedávno mě bývalá kolegyně požádala o fejeton na téma stáří. Oponovala jsem, že jsem už všechnu munici vystřílela v blogu, protože vlastně skoro o ničem jiném nepíšu. Ostatně taky o čem jiném psát, než o tom, co člověk na plný pecky žije a hned ze dvou stran. Na té radostnější úvodní se teprve vcelku optimisticky rozhlížím, ale díky vlastním rodičům a jejich vrstevníkům dohlédnu už i do závěrečných fází, které mají k radosti asi tak daleko jako covidový lock down k Woodstocku.

Nicméně jsem usedla a plodila, výsledek byl propracovaný a přijetí… vlažné. „S tím cyklistickým se to nedá srovnat!“, pravila zklamaná kolegyně. Usoudily jsme, že čtenost mého blogu je od čtenosti renomovaného ženského měsíčníku vzdálena několik světelných let, takže jsem vybraný blog stáhla, aby si na jaře čichl k tiskařské černi (v dubnu se pochlubím).

Zase mi došlo, že jsem typická dobrovolnice – ty nejlepší věci vždycky dělám bez nároku na mzdu, bez tlaku termínu, prostě jen tak – pro radost. Možná proto, že jsem v mládí prošla ostrou výkonovou drezurou, jen tušený vykřičník na konci věty mi dodnes působuje totální blokádu tvořivosti a spontaneity. Když na mě namíří fotoaparát, neřkuli kamera, nasadím výraz jako v poslední fázi strnutí šíje, do diktafonu koktám a blekotám. Obědy, na kterých záleží, připálím nebo přesolím, svetry na objednávku ještě nikdy nikomu neseděly. Bez dohledu couvám jako instruktorka autoškoly, s obecenstvem se netrefím ani do díry na náklaďák. A pokud mě dříve nějaký naiva pozval na velkou oslavu s tím, že je se mnou děsná sranda, nasadil si domů ztuhlou sfingu sedící v koutě s háčkováním a trpně čekající, až bude slušné jít domů.

Kdybych byla chlap, tak mě z erektivních poruch nevyseká ani Freud (erekce by se spolehlivě dostavovala třeba při státnicích, útěku před vzteklým psem nebo prořezávání tújí). Prostě jakmile se přede mnou tyčí balvan něčího očekávání, jsem namydlená, jen u kamínků na objednávku to naštěstí většinou neplatí.

Proto se hluboce skláním před mistry slova jako Tomáš Hanák nebo Jiří Menzel, jejichž pravidelné sloupky jsem si vystřihovala z Lidových novin v dávných dobách prestiže a slávy tohoto listu. Nebo před Denisou Proškovou s neuvěřitelnými fejetony o redakční feně Bezině, které musela plodit jednou za 14 dní do Ženy a život. Mně kdyby editor řekl jen jednou, že to není dost vtipný, nevymlátí ze mě už ani stručný popis přípravy chleba s máslem. O stand up komicích vůbec nemluvím...

Zkrátka, pokud se mi někdy něco povede, tak úplnou náhodou. Pak pro dílo teprve hledám uplatnění, nebo s ním rovnou radostně uháním na Fler.

No, a aby mé čtenářky nevyšly z pravidelného tréninku na třetí třetinu životního utkání, tak ta pracně vysezená nuda o stáří bude ke čtení příště :-D