Zhruba před měsícem poprvé vítr přivál něco, co by se dalo nazvat esencí jara, impulsem k novým začátkům, impulsem nové energie, která zalévá naše těla. Toto lehké zašimrání, které vytahuje medvědy z nory a nejen kořenům či zajícům řekne, co mají dělat, dalo vzniknout novému klubu na Fleru, klubu jehož členové hledají určitou esenci, kterou pak promítnou do svých výrobků. Sešlo se nás nakonec dvě desítky tvůrců, 20 hledajících, kteří klasickými i moderními řemeslnými technikami přetvářejí přírodní materiály a nechávají se přitom inspirovat tou esencí, která je všude kolem nás.

Hledači lanýžů tvoří ze dřeva, hlíny, skla, kovu, kamene, přírodních textilních materiálů, či tyto materiály v různé míře kombinují. Při své tvorbě neustále něco hledají, třeba ten pomyslný lanýž, houbu, která je vzácná ne tím, že by nikde nerostla, ale tím, že se skrývá kousek pod povrchem a nelze ji tedy jen tak zahlédnout a nalézt. A abychom se Vám trochu představili, rozhodli jsme se vyrazit po stopě jarní energie, jarní rovnodennosti, doby, kdy klíčí nové začátky a zimou odpočatá energie se vlévá do kořenů a těl.

Jarní rovnodennost je astronomický okamžik, kdy je zemská osa kolmá ke Slunci, noci na severní polokouli ubylo a je stejně dlouhá jako den. Ve škole nás učili, že toto datum připadá na 21.3. Letos se tak stalo již 20.3. okolo šesté hodiny večerní. Letos v tento den rozkvetly meruňky, jarní rostliny jsou v plném květu, pupeny a listy pučí, ptačí orchestry trénují, tlukot křídel upozorňuje na svatební tance hrdliček na obloze. První jarní deště rozvoněly vzduch jarním prachem a šedozelená barva trávy se během pár dnů změnila na sytou vitální zelenou. Jaro je tady, v plném proudu a dělá divy...

A co na to Hledači lanýžů? Zde si můžete prohlédnout, jak jsme esenci jara vložili do naší tvorby. Budeme rádi za Vaše hlasy, abychom zjistili, jak si představujete ESENCI JARA. Děkujeme za Vašich 5 HLASŮ:

Hledači lanýžů
Jako poděkování za Vaše hlasování Vám teď ve stručnosti představíme jednotlivé členy:

radomil
Je dno duše?
Kdysi dávno, ještě v minulém životě, kdesi v horách mezi dalšími létajícími lidmi, ke mně přišlo dřevo. Promluvilo ke mně svým hlubokým, neuvěřitelně barevným hlasem a ten zvuk pronikl určitě až na dno mé duše. Dál už jsem si neuměl život bez takového dlouhého dutého dřeva představit a koupil jsem si první dláto. Vzniklo spousta dutých dřev a začal jsem je vyměňovat za různé jiné věci, třeba i za soustruh. Po celou dobu, co se můj nejstarší synek učil uměleckým truhlářem-řezbářem, koukal jsem mu přes rameno a snažil se přijmout za své techniky starých mistrů ... pořádali víkendové semináře truhlářství, kovotepectví, kamenosochařství a třeba i košíkářství a knihvazačství. Mám rád kombinace dřeva s jinými materiály. Mám rád výzvy, zajímavé konstrukce, efekty a tajemství.

Núr
Sklo vnímám jako zcela jedinečný a fascinující materiál. Vzniká za vysokých teplot a vzhledem připomíná roztavené zemské magma, které je také na začátku něčeho nového. V plameni sklářského kahanu pak můžeme rudé hmotě dát konečný tvar a podobu. Tato řemeslně náročná technologie vznikla již v dávném Egyptě a Mezopotámii. Vinuté skleněné perly byly oblíbeným a ceněným šperkem před tisíci lety a takovými jsou vnímány i dnes. Technika výroby těchto krásných skleněných perel je velmi náročná a člověk se musí pořád učit a překonávat sebe sama. Možná, že i to je ten důvod, proč jsem si tuto tvořivou práci tak oblíbila.

veruji
Na jakou svoji sochu jsi nejvíce „hrdá“? A máš nějaké svoje nejoblíbenější dláto, mazlíka?
Asi na Svatého Urbana, protože práce s ořechem byla opravdu náročná a potom ještě na svoji první sochu (Tři grácie), které jsou schované u mamky doma. Oblíbené dláto samozřejmě mám - skoro rovný profil, široce otevřené účko. A ještě potom dědovu americkou lupínkovou pilku a širočinu od druhého dědy :)

jibadu
...o skle, o jeho křehkosti? O tom jak dávno-dávno, asi už od 14 století se korálky vyrábějí, o tom, že jsem se nejdřív zamilovala do barevných skleněných tyčí a popadl mě mamon a touha ty pruty plné barev a světla vlastnit, o tom jak mám ráda tuhle svoji práci..to teplo a světlo, taky asi proto, že jsem lev a ten světlo a oheň miluje (teda myslím, nevím to jistě, já tedy ano), o té netrpělivosti, když čekám, až to bude konečně studené a jak to kolikrát všechno popraskalo, protože jsem neudržela zvědavost na uzdě a korálky vytahovala z písku ještě horké... vaše ji..

Permata
S kým se patláš víc? S J.E.Purkyně nebo s Isaacem Asimovem? A dají se zkřížit?
To záleží na tom, co zrovna patlám. Kamarádka po mě chtěla sošku koně na krk, vzhledem k tomu, co mi z toho vylezlo ( můj syn to nazval hodně hnusným psem ), tak bych potřebovala lekci biologie od Purkyněho, ale díky tomu, že mám blíž k Asimovu, tak z toho vznikl úžasně bizarní koňopes. Není třeba dodávat, že kamarádka pro mé pojetí koně neměla pochopení. Takže ano, zkřížit se dají, ale výsledek ocení pouze lidé povznesení nad zákony přírody.

PaganFolk
Tuhle se mi při štípání třísek připletlo do ruky dubové poleno, moc jsem se těšil, až jej rozetnu, krásně voní po vanilce, i přes tu voňavou smůlu z modřínu bylo cítit. Na truhlářském stole se červenala nafialovělá švestka a vedle ní ještě fialovější tis. Na druhém konci hoblice leželo zelené prkýnko z liliovníku, medová hruška a bílý javor. Mohl jsem jít spokojeně domů...

Dílna Končiny
Chci zůstat na kopci, práce ve městě je pro mě nesmyslným plýtváním peněz, energie a snů... Zkusila jsem toho víc - na polích mi rostly jen kameny, ovčí vlna pro mě přestala být zajímavá ve chvíli, kdy se majitelky této vlny začaly prohánět mými zahradami a sadem. Pak přišly děti a potřeba jim ušít tu panenku, tu polštářek nebo sukýnku a pořídila jsem si šicí stroj, stala jsem se švadlenkou. Jelikož mám tak chápavého a milujícího muže, který chce být po celou dobu se mnou, jezdit se mnou na jarmarky a vozit mi každý den baličky na poštu, začali jsme spolu zpracovávat kůži. On vyrábí opasky, ona spony a šperky, někdy naopak, někdy děláme každý sám, někdy děláme proti sobě a někdy taky neděláme nic....

tomis.zednik
Jsem řezbářem, jak už to tak v životě chodí takovou náhodou. Mám sice vystudovanou Uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti, ale kamenosochařinu. Jednou přišel k mamce na kosmetiku Restaurátor-pozlacovač a říká: „Hledáš práci a umíš vyřezávat?“ Já: „Ne nikdy jsem to nedělal.“ On: „To je jako u kamene odřežeš co tam nepatří a je to hotovo.“ Tak jsem u něj dořezával prstíčky a prdýlky andělíčkům a dělal po kostelích čtyři roky. Potom jsem si postavil vlastní dílnu a vyřezával vlastní nápady. Zjistil jsem, že mi dřevo vyhovuje mnohem líp než kámen. Potřebuju ze sebe ten nápad rychle dostat. Do kamene to moc dlouho trvá. Myslím, že se dřevem jsme si porozuměli. Moc rád mám kombinaci dřeva a kovu. Snažím se do svých věcí dostat nějaký vtip a nápad.

AtelierSharka
U nás v rodině byli kováři, pasíři a stříbrníci. Pak přibylo sklo, tak jsem si říkala, že by jej to chtělo posílit a vydala jsem se na sklářskou průmyslovku. A ejhle, opět obor převážně s kovem. Tak si občas vyberu nějaké sklo u mámy na dílně a skovávám jej do drátů a plechů. A když mi chybí teplo a modelování, vezmu hroudu vosku a nechám se unášet na vlnách inspirace slovanských a vikingských pokladů. Můj muž, pro změnu ze sedlářské rodiny, k těm pokladům občas doplní kůži na opasek, brašničku, nebo co je zrovna zapotřebí. Odlévání bronzu sice přenechávám zkušeným, ale to teplo ohně v kovu zůstává.

HRUBYsperk
Mě prostě baví tvořit. Koukám kolem sebe a nějakým záhadným způsobem se to v hlavě přetaví ve šperk. Pak už jen čekám co na to nejbližší okolí. Pokud to začnou nosit, je to vítězství.  Začnou-li diskutovat, je to špatně :).  Nebráním se žádnému materiálu, ale kov a sklo jsou mi nejblíž.  Pevnost a křehkost. Tma a jas. Oheň a voda. Tak já tyto materiály cítím.

Veselá kovárna
Černé řemeslo a láska ke koním se dědí v naší rodině po generace. I mne plamen ohně lákal od dětství svým magickým kouzlem stejnou silou, jako svíčka k sobě láká noční hmyz. Mou první výhní byla dědova kamna a materiálem staré hřebíky. A těch pohlavků bylo nepočítaně... :-) Duše dítěte prochází během pár let stejnou evolucí, jakou procházelo celé lidstvo a trvalo to podstatně déle...objevuje páku, kolo, volný pád a já na této cestě došel až k páře...Bylo mi asi šest let a po vzoru jednoho kováře z povídky z časopisu Ohníček, jsem se rozhodl vyzkoušet sílu páry, která vznikne kombinací voda / roztavený kov. Pro dospělého člověka s technickým vzděláním značně rizikový pokus, pro mou tenkrát desetiletou duši kluka báječné dobrodružství :-). Nábojnice od světlice, v ní asi 0,01 l vody, plechovka od bůčkové natierky plná roztaveného olova a nezbytné potápěčské brýle (již tenkrát jsem věděl, jak je zrak důležitý). Opatrně jsem vytáhl roztavené olovo a rychlým pohybem ho z plechovky přelil do nábojnice. Výše zmiňovaný technicky vzdělaný člověk jistě tuší co následovalo.... :-) Zvuk vody prudce přivedené do varu, nábojnice se roztančila po ploše vyklopené trouby dědova sporáku a pak se ozval výbuch (vody bylo dost na vytvoření páry, ale málo na zchlazení olova pod teplotu tání). V tu ránu jsem byl moc vděčný za potápěčské brýle. Viděl jsem v jejich průzorech celé nebe malých kovových hvězdiček. Babička, která si za mými zády u stolu četla noviny a byla ráda, že si potichu hraju, měla silonky jak holky z "perlovky" - velká oka spojená lesklými kapkami, jen nohy pomalu nabíraly barvu ozářených z Hirošimy. Naštěstí hlavní gejzír roztaveného olova směřoval vzhůru a strop nad mou hlavou připomínal noční nebe za slunovratu. Do večera jsem to škrábal nožem, jinak by mě děda s tátou přetrhli. Tak to byl jeden z mých prvních větších pokusů s kovem. Jeden další, méně nebezpečný, který se mi tenkrát nepodařilo zrealizovat, mám připravený v dílně na ponku, tentokrát se to snad už povede ;-)

KAMPA70
První nesmělé pokusy o výtvarno byly motorovou pilou a dláty do dřeva. Ale po čase jsem zjistil, že nabrousit dláto, aby opravdu řezalo, není jen tak. Řezbáři jistě svorně potvrdí. Postupem času jsem objevoval přednosti i záludnosti pískovce. A vycítil, že to je právě ten materiál, který mi sedí nejvíce. A není divu, když za humny Adršpach, Český ráj, Hořice, Kuks a za domem Krkonoše. Kámen, kam se podíváš – kdo by odolal?

Střelkyně
Všechno začalo vlastně náhodou. Ve chvíli, kdy slunce zrovna moc nesvítilo a a všechny cestičky se zdály být zarostlé trním a křovím, jsme se potkali se sklem. Docela obyčejný kurz malby na sklo v papírnictví. Ale přeskočila asi nějaká skleněná bakterie nebo co, a byla jsem chycena za prst, ruku a krátce nato - po kurzu tiffany - i celým člověkem. Z lásky na první pohled se stala posedlost, osud, přímo vášeň. Nejdříve se sklo docela vzpíralo a dělalo všelijaké naschvály (a občas dělá i dodnes), ale později, po mnoha a mnoha metrech zpracovaného (nebo spíš zničeného) skla se začala situace pomalu obracet. U malby sice stále zůstávám, a i když tam už žádnou cestičku vzhůru a dál nevidím, stále mě baví. Ovšem vitráže, ty přímo provokují. Střepy, vzory a hlavně barvy, ty barvy... Dokážu se hodiny přehrabovat jako lakomec ve svých zlaťácích a skládat, kombinovat a vymýšlet. Že výsledek často dopadne úplně jinak, je jasné. Sklo si dělá co chce a pod rukama se mění, poslední kousek ve skládance vybírám dlouhé minuty, protože nesprávná barva dokáže pohřbít celou vitráž. Zato ta správná ji doslova rozsvítí. Někdy mě baví obyčejná červená jablíčka, jindy mě přepadne neskromná touha  zachytit přírodu, stromy, louky a kopce a obzory. A tak se snažím a bojuju a často si zoufám, ale moc mě to baví. A za to náhodné setkání tenkrát jsem moc vděčná.

keramikas
Někdy mám pocit, že kdysi, v dávných dobách, jeden maličký človíček, stroze oděn, těšil se plácáním figurek z hlíny. A maličký maličkatý kousek genu, či duše, se donesl až do mé mysli, rukou, srdce a duše. Neboť když jsem kdekoli potkávala hlínu, ruce a prsty mi poskakovaly, jakoby s tou hlínou byly pradávné kamarádky... Tak jsem jednou ty ruce poslechla a zajela jim hlínu koupit. A ty ruce k mému údivu i něco vytvořily. Takže otázka proč, kdy a jak, je pro mne vlastně jeden veliký otazník. Co je pro mne nejvíc, je pocit štěstí a naplnění a to, že když se mé ruce spojí s hlínou, dokáží mne přenést do jiných světů, možná právě někam tam k ohni, kde kousek mého já hnětalo figurky z hlíny.

Brigit
...jsem snivec...a sním...o propojení materiálu s pocitem...o propojení pocitu s dotekem...o něčem víc, než je prostá (krásně prostá) touha po sebevyjádření...po svobodě projevu...Toužím po vdechnutí svého tepu všemu co dělám...Teď je to měď...měď teď dýchá mým tepem, ale když se zhoupnu na houpačce zpět, bylo to nejdříve dřevo, co dýchalo se mnou...pak zlato...stříbro...drahé kamení...a teď tepu měď...A když udělám malinký krůček vpřed, tak motám černý drát a dlaně mám sem tam tvrdý od kleští a sem tam třpytivý od korálků. A někdy voní po terpentýnu a jsou špinavý od barev...Jsem snivec a věřím, že ty cesty, které mě dovedly sem...mě povedou i dál...ale který to jsou a kde se berou...to já netuším :)

magofery
... můj dědeček vždycky říkal: „holka, tobě jde na co sáhneš, ty jsi celá po tátovi...“ Tehdy a ještě donedávna jsem to brala jako poklonu a velkou životní výhru. S přibývajícími roky, dětmi, starostmi a rozšiřujícími se obzory to někdy (chtě - nechtě) beru spíš jako „rodinnou kletbu“. Můj tatínek, truhlář a všeuměl, opravdu dovedl všechno. Postavil dům i kurník, posekal louku i pšeničné políčko kosou, uvařil báječný oběd a u toho vymyslel novou kuchyň, kterou posléze i vyrobil... Vypadá to jako sen, ale ne vždy to tak je... Co například nezvládl? Nezvládl vychovat dceru tak, aby z ní byla holčička-princezna, která má typické holčičí starosti a očekávání. Vychoval napůl kluka a k tomu celou svojí kopii. Takže i já umím obložit koupelnu, nejlépe kachlíky vlastní výroby, uvařím dobré jídlo, nejlépe ve vlastnoručně vyrobených hrncích a servíruji na vlastnoručně vyrobených talířích. Vařím skoro výhradně z domácích surovin, neboť jsem zasela, vysázela, vylíhla a porodila, co jen příroda dovolila... A tak když tu spolu s mým stárnoucím a dnes již ne tak výkonným tatínkem sedíme... oba víme své... je to prokletí, ale zároveň veliká radost, když se to opravdu povede a něco tu po nás zůstává...:)

Baro
Šít jsem začala na střední škole. Doma byla spousta látek a šicí stroje. Ušila jsem si tričko a vyrazila v něm do školy. Ten den po vyučování jsem do noci šila trička pro spolužačky, které nutně hned zítra chtěly také vlastnit originální kus oblečení. A tak jsem začala šít na zakázku.. Po střední škole jsem šít přestala a vystřídala několik zaměstnání, nastoupila na vysokou a dostudovala bakaláře, jen abych si uvědomila, že se chci vrátit k ruční práci. K radosti z hotového díla. Proto jsem se vydala za svým snem... A proč jsem si vybrala zrovna šití a práci s látkami a úplety? Na to je jednoduchá odpověď. Prostě mě to baví.

NiPA Ateliér
Milý kupující, nahlížející, čtoucí...a všichni, kteří si uvědomujete, že příroda je to jediné opravdové, které nám dává život, radost, které je nepomíjivé, stálé, milující, nezištné. Měli bychom být my, lidé, také takoví a vzájemnost by byla zachována. Vycházejme z možností, které nám příroda připravila a připravme jí možnost dále vzkvétat.

Žiji u lesů, obklopena zvířaty, jak našimi, tak sousedů, můj sen. Kozí farma je nyní mým dalším živobytím a vedle toho psi a další zvířata. Když do města, tak jen to nejdůležitější, nemohu tam dýchat. Když jídlo, tak hlavně své... mléko, vajíčka, maso a zelenina je z našich zdrojů. Když oděvy, tak z přírodních materiálů. Každý materiál má svou polaritu, kladnou či zápornou. A umělé materiály nás vyčerpávají.

Jsem profesí učitelka 1. stupně, vždy jsem chtěla učit k přirozeným a podstatným věcem. Ve školství se neučí podstatné a důležité věci. Děti jsou pod tíhou plánů zatěžovány základními předměty, ale nemají čas se napít, pomalu najíst, neznají své tělo a sebe. Rozhodla jsem se, že půjdu zatím jinou cestou... výroba oděvů ze lnu, výroba kozích produktů, cvičení ... a na děti nezapomenu!! Přeji krásné jaro, Nikola.

Bohouša
Jak by se mohl formovat člověk, který od útlého dětství usíná při pravidelných úderech paličky do dláta, loutkové divadlo má zavěšené na hřebíčkách ve vyřezávané skříni přivezené odkudsi ze Slovenska, ve čtyřech je zasvěcen do tajů stonkového a řetízkového stehu a vystřihování výztuží ze čtvrtky do kapsiček kabelek šitých z korálků, protože maminka má domácí práci a on tak nemusí do kolektivního zařízení. Moje tvoření není ani únik, ani vzdor, ale přirozený vývoj, jasná cesta na kterou mne nasměrovali a pomáhají se udržet moji blízcí a já začínám chápat, už jsem vlastně pochopila, jaké je to štěstí po ní kráčet.

Děkujeme Vám a těšíme se na Vás s výsledky naší další naplánované výpravy, tentokráte za pohanskými kořeny...

A nyní otevřete okna, dveře a vydejte se za Esencí jara...

Za klub Hledači lanýžů sepsal hledač lanýžů