Moje milované tchyně a já

Humorná sbírka  autobiografických povídek o tchyních, které jsou  inspirovány  skutečnými příběhy ze života. V knize nechybí nadhled nad situacemi, jež nám někdy mohou připadat až neuvěřitelné. S tchyní Jaruškou vyšplháte lanovkou na Radhošť, s paní Singerovou proniknete do tajů meditace, se svéhlavou Lídou strávíte sobotu  na hausbótu, s paní Millerovou  budete krotit divokou dogu a s paní Dobiášovou si uvědomíte, že je někdy lepší vlastně žádnou tchyni ani nemít.

Ukázka z knihy:

Ten nápad, abych na výlet do Těrlicka vzala i svou tchyni, jsem neměla rozhodně já. Přišla s tím kamarádka Tereza, hospodářka základní školy v Nuslích, jejíž zaměstnavatel toto turistické povyražení pořádal. V autobuse zbylo několik volných míst, která potřebovali zaplnit, a tak si Tereza vzpomněla na mě. A protože s sebou brala i svou maminku, připadalo jí geniální, aby jí společnost dělala právě má tchyně. Mně se to nelíbilo ani trochu, ale když jsem nápad doma konzultovala s manželem Honzou, odhodlaně prohlásil: „Uděláš jí tím radost, protože táta s ní odmítá jet kamkoliv mimo běžných nákupů.“ Chtělo se mi nahlas dodat, že se mu docela nedivím, ale polkla jsem tato slova, a rozhodla se tedy vykonat něco pozitivního pro rodinu.

Když mi prostřednictvím e-mailu dorazily pokyny k pobytu, začala jsem se docela těšit. Tchyně přípravy prožívala, jako by se poprvé balila na pionýrský tábor, a své nadšení přetavila do neustálého prozvánění, kdy mi pokládala naprosto neuvěřitelné dotazy. Každopádně mé dobře míněné rady příliš nevnímala. Na otázku, proč se mě tedy vůbec ptá, nedokázala samozřejmě

odpovědět. V duchu jsem proto svého rozhodnutí zalitovala, avšak vzápětí jsem si umínila, že ty tři dny s ní snad zvládnu v duchu hesla – co mě nezabije, to mě posílí.

Ráno v den odjezdu se celá parta, tvořená převážně učitelkami, sešla o půl sedmé před školou. Já mezi nimi nechyběla, zato po mé tchyni jako by se slehla zem.

Zkoušela jsem jí volat na mobil, pak i tchánovi, ale ani jeden to nezvedal.

Obsadili jsme sedadla v autobuse a Tereza mi oznámila:

„Pokud se tvá tchyně do deseti minut neobjeví, vyrážíme bez ní.“

„Je mi to jasný, nevím, co se stalo, nereaguje ani na textovky,“ pokrčila jsem bezradně rameny a myslela si o své ušlechtilosti jen to nejhorší.

Řidič odhodlaně nastartoval motor, když vtom v zátočině vyplula majestátní postava mé tchyně, která nesla kromě černé tašky na zip ještě jednu nákupní kostkovanou, jíž mávala ve vzduchu na znamení, ať na ni počkáme. Zatímco jsme si doma všichni v instrukcích přečetli informaci o polopenzi, a většina z nás se proto omezila na malý batůžek, tchyně se očividně vybavila do nepohody.

Když svou těžkou zadnici usadila vedle mě a obložila mě svými zavazadly, svěřila se: „Představ si, Franta mi včera nekoupil vysočinu, a já ji ještě teď sháněla, jinak bych to stihla včas.“

„Jaruško, uvědomujete si, že na vás čekal celý autobus?“

„Já vím, ale přeci nebudu o hladu, to dá rozum.“

„A na co vlastně taháte tu nákupní tašku?“ zeptala jsem se s předstíraným zájmem, protože z jejích útrob se linul pach smaženiny.

„Na co asi, vezu si v ní jídlo, protože přeci budeme mít jen polopenzi! Podívej se,“ a začala vytahovat půlku kuřete, šest řízků, zmíněný salám, paštiky a chleba.

„Prosím vás, schovejte to,“ zastyděla jsem se před ostatními. „Nechápu, proč to taháte s sebou, když řidič

vždycky zastaví někde na oběd.“

„Tomu nerozumíš,“ odvětila.

V té chvíli se k nám otočila Terezina maminka, distingovaná paní Králová, která se Jarušce představila a jistě si myslela svoje, když jí Jaruška ochotně nabízela karbanátek.

Další zádrhel nastal, když se na místě pobytu rozděloval nocleh. Jednalo se o dvě buňky se společným hygienickým zařízením. Automaticky jsme si s Terezou postavily tašky do jednoho pokoje, byly jsme na to zvyklé od studijních let. Paní Králová to respektovala bez problémů, zato Jaruška s mým rozhodnutím rezolutně nesouhlasila a řešila

to se mnou v ústraní.

„To mám spát v jedné místnosti s cizí ženskou, jo?

Snad jsi mi slíbila, že budeš se mnou na pokoji.“

„Já nic takového neslibovala. Navíc chodíte do postele mnohem dřív než já a nesnášíte, když si večer čtu, tudíž beze mě si lépe odpočinete.“

„Přeci si tady nebudeš číst,“ napomenula mě.

„Myslím, že o tom si snad mohu rozhodovat sama,“ upozornila jsem ji a ona zmlkla.

Od toho okamžiku se na mě jenom mračila.

Večer jsem prožitky s tchýní spláchla s Terezou dvěma pivy v hospodě, což mi Jaruška samozřejmě druhý den vyčetla.

„Nedivím se, že nemáš nic našetřeno, když utrácíš za podobné věci,“ pokárala mě a hodlala otevřít přednášku o správném hospodaření, k čemuž nedošlo, protože vedoucí

zájezdu nás seznámila s dalším programem.

„Za třicet minut vyjíždíme na výlet na Radhošť. Ti z vás, kterým lanovka způsobuje nevolnost, máte rozchod, ale můžete pochopitelně vyrazit s námi a třeba se projít v lese, nebo můžete zůstat tady na chatě.“

Přihlásila jsem se mezi prvními a ubezpečila ostatní, že jim zamávám nahoru na kopec a tím končím, neboť z výšek, lanovek a podobných věcí se mi dělalo opravdu nevolno. V tom jediném jsem se shodovala s tchyní, která odmítla vystoupat i na Petřín.

Když jsme pod Radhoštěm vylezli z autobusu, hledala jsem trasu, kterou se vydám na procházku. Tchyni jsem oznámila, ať si podniká, co uzná za vhodné, protože představa, že potkáme x turistů s batůžky a ona potáhne svou kostkovanou tašku, mě dost děsila. Naplánovala jsem si to celé hezky, avšak zhatila to jedna učitelka chemie, která tchyni mezi řečí prozradila, že jízdenka na lanovku je v ceně zájezdu. Tchyně se nejprve zeptala, jestli by jí vstupné nemohli vrátit, když ho nevyužije, ale s tím neuspěla, a proto se rozhodla, že ty peníze nenechá ležet ladem a onen lákavý zážitek si v žádném případě neodepře.