SPISOVATELKY A ERÓS

Kniha je prvním dílem trilogie “Utajených životů”  a obsahuje řadu portrétů výjimečných osobností – M. D. Rettigové, Boženy Němcové, Antonie Reissové, Karolíny Světlé, Sofie Podlipské, Věnceslavy Lužické, Eleonory Šomkové, Růženy Svobodové, Marie Majerové, Hany Kvapilové a Marie Bittnerové. Jde o ženy, které nějakým způsobem předstihly svou dobu, nebo se alespoň určitým postojem, partnerským vztahem, či svou prací, odlišily od svých vrstevnic.  Kniha se snaží ukázat, co tyto ženy v životě inspirovalo, vedlo, či trápilo, kde tkví kořeny jejich životních i uměleckých postojů.

Ukázka z knihy Spisovatelky a Erós (kapitola věnovaná spisovatelce Růženě Svobodové)

Když Růžena prohlédla, že průměrný muž nehledá partnerku sobě rovnou, nýbrž poslušnou ovci, zakymácely se zřejmě její značně dětinské představy o partnerském soužití. Jednoduše Růžena více přemýšlela, než se tehdejší ženě příslušelo.

Nicméně stále ještě doufala v možnost hlubokého platonického spojení s mužem. Tělesná stránka věci pro ni zůstávala nedůležitou, ostatně sama vyčinila herečce Haně Kvapilové, že u ní dochází v určité fázi k naprostému fyzickému odevzdání muži. Ovšem spíše než věrnou a měšťáckými konvencemi svázanou ženou, byla Růžena do značné míry idealistkou toužící po lásce oproštěné od všech hrubostí, všednosti a sprosťáctví. Bažila po něčem v manželství nereálném, což svědčí o její nevyzrálosti a nevyrovnanosti.

Na sprosťáctví v partnerských vztazích si stěžovala již Božena Němcová. Někdy se zdá, že snad všechny autorky chtěly budovat s muži vzdušné zámky, a přitom od nich vyžadovaly zázemí a podporu.

Snílek totiž málokdy postaví dům a naopak muž schopný zařídit praktické potřeby bude těžko při měsíčku recitovat Máchův Máj. A doba devatenáctého století navíc přála více sňatkům z rozumu, než z pouhého okouzlení. Ostatně pěstování kultu romantické lásky je i podle vyjádření současných psychologů krajně nezdravé a škodlivé.

V rozbouřených vodách narazila Svobodová na F. X. Šaldu, čímž vznikl velmi bizarní trojúhelník, který v podstatě trval až do její předčasné smrti. Můžeme se ptát, kdo zkoušel víc, zda Růžena, Šalda, nebo Svoboda, který ale zřejmě racionálně pochopil, že jej Růžena stejně neopustí, a proto se časem naučil Šaldu tolerovat coby přítele, resp. všudypřítomný přízrak jejich manželství.

Vždyť Šalda s nimi někdy i cestoval a trávil část prázdnin.

Svoboda ale zřejmě detailně neznal Růženčinu korespondenci se Šaldou, neboť by i u něj musela zaúřadovat mužská ješitnost. Vždyť jeho žena dokázala Šaldovi napsat: „Františku můj, očičko moje drahé, nezapomeň docela na mne, nezapomeň. Dnes se mi celé ráno o Tobě zdálo, strašně jsem Tě líbala a plakala a probudila jsem se a Tebe nebylo.“

Kdyby se Svoboda dočetl o očíčku, asi by jeho letargický klid vystřídala žárlivost.