TAPAS MALLORQUINAS. inspirace pro duši.

kniha TAPAS MALLORQUINAS

... opravdové chutě a vůně jednoho ostrova

sbírka postřehů, příběhů, myšlenek a receptů ze života v prosluněném Středomoří, 117 str., vyšla vlastním nákladem, 2013

Nadčasová kniha plná optimismu, která vás přiměje zvolnit tempo a vychutnat si krásu okamžiku.

"Tapas", pocházející ze Španělska, je synonymem pro malé občerstvení, degustační talířek či jednohubky. Jednotlivé příběhy v knize vám zrovna jako tapas dají nahlédnout pod pokličku tajemství, proč se lidé u moře více smějí a míň si se vším lámou hlavu. Jako bonus si můžete vyzkoušet některý z receptů, kterými je kniha "okořeněna".

OBSAH

Tato kniha krátkých příběhů o tom, co dělá člověka opravdu šťastným, s několika přimíchanými recepty a krátkými inspirativními povzbuzeními, je jakousi slovní a pocitovou ochutnávkou pravé esence ostrova Mallorca, procházkou po plážích, posezením v kavárnách, rozhovorem s mým vnitřním já, které mě neustále vyzývá k novým objevům a posouvání vlastních hranic. Které se mi na všem, co zažívám, snaží ukázat příležitost naučit se něco nového.

Nadčasová kniha plná optimismu, která vás přiměje zvolnit tempo a vychutnat si krásu okamžiku.

Ostrov Mallorca se mi od samotného začátku stal druhým domovem a pomohl mi poznat velký kus sebe sama. Strávila jsem na něm plno času a stále se na delší nebo kratší období vracím. Dobíjím baterky, poznávám nová místa, čerpám nekonečnou inspiraci... Většinou z těch "nejobyčejnějších" věcí, jako je západ slunce, pozorování hvězd na noční obloze, vychutnání šálku kávy, pohledem do mořských vln nebo pozorováním obyčejných rituálů místního života.

UKÁZKA

VYCHUTNÁVAT ŽIVOT JAKO SLADKÝ KOLÁČEK 

květen 2012, pueblo de Andratx, Mallorca

Tak jsem se zase na chvíli ocitla u moře. Na jednom z mých oblíbených míst na ostrově Mallorca. Tak nějak jsem potřebovala dobít baterky. Načerpat trochu slunce do zásoby, ukolíbat svou mysl pohledem na věčně se pohupující mořské vlny a otevřít dokořán všechna okna v místnostech mého srdce a pořádně tam vyvětrat.

Bydlím teď na chvíli u kamarádky v jedné autentické vesničce jménem Andratx. Dalo by se jí říci i podhorská. Úchvatnou kulisu na pozadí tady vytváří začátek pohoří Serra de Tramuntana, ale hlavně si tohle místo dodnes uchovalo hodně z toho, co plno lidí tady na ostrově hledá. Svoje kouzlo, duši a svůj osobitý život. Turisti se sem z 3 km vzdáleného přístavu Puerto de Andratx, který dnes už zdaleka tak autentický není, vydají většinou jen na místní trh, který se koná kromě svátků každou středu po celý rok. Najdete na něm všechny druhy ovoce a zeleniny, neodolatelné místní sýry, vystavené i v 30ti stupňovém vedru jen tak na stolcích a které se tady nakupují rovnou po velkých klínech. Dál věhlasnou šunku jamon serrano různě uleželou, ryby naložené v soli, černé i zelené olivy na několik způsobů. Proutěné košíky a další rukodělné, domácí a sezónní zajímavosti.

Místní zákazníci už se s trhovci znají. Během neuspěchaného nákupu si poví všechny novinky, které se na obou stranách udály za celý ten dlouhý týden a pak se ještě dobrou chvíli loučí, jako by to bylo nejmíň na rok, i když se na tom samém místě jistojistě potkají zase za týden.

Ostatní si mezitím v klidu prohlížejí nabídku, osahávají a potěžkávají jednotlivé plody, čichají k nim a slastně se usmívají, když vůně prozrazuje tu správnou zralost rajčete nebo melounu. Cizincům se to snad může jevit jako dobře promyšlená turistická atrakce, kouzelné divadýlko, ale věřte, není. Takhle to tady opravdu chodí. Jako každou jinou středu. A taky věřte, že cizince na krátké dovolené tady mezi místními ihned poznáte. Jako jediný se bude ve frontě nervózně ošívat a dívat se dopředu, kdože to tam tak dlouho zdržuje.

A tak jsem si tu i já už za tu krátkou dobu stačila vytvořit svůj malý rituál, který mě pomalu tahá z postele. Nebudu psát za kuropění. Hned kousek od domova mé kamarádky je ono náměstíčko, kde se koná středeční trh a které ze všech stran lemuje jedna kavárna vedle druhé. Takže nyní se řadím mezi místní štamgasty, kteří si přijdou na to svoje café con leche/kafe s mlékem a křupavý croissant, většinou tak kolem jedenácté dopoledne. Baví mě už ten fakt, že se nikdo nediví, že si skoro v poledne evidentně objednávám teprve snídani.

Před pár dny, když jsem si takhle vychutnávala svou chvilku na náměstí, mě zaujala nádherná scéna. Ještě, že jsem svůj vykulený pohled mohla schovat za tmavé brýle. Nedokázala jsem se ovládnout a drze se nabořila do děje u jednoho stolku poblíž.

 Nad něčím jsem přemýšlela, když mě z úvah vytrhl veselý hlahol. Trochu nabubřele jsem se podívala tím směrem, kdože mi to tak nevycválaně přetrhl tok důležitých myšlenek. No, ale snad nikdo by se nemohl zlobit, kdyby viděl to, co já. Na rohu náměstíčka se sešla partička místních dědečků, kterým odhaduji průměrně něco kolem osmdesátky. Žádná hůlka, ani žádná starost v jejich sluncem osmahlých a vrásčitých obličejích. Ba naopak, z jejich skupinky prýštila rozverná energie malých kluků, co se sešli po vyučování a kujou zaručeně nějakou lumpárnu.

Očividně měli všichni radost, že se vidí, protože se tam na tom růžku vítali dobrých 5 minut. Odhaduji, že se viděli naposledy včera. Jeden druhého objímal, třásli si rukama a olíbávali si rozesmáté tváře.

Nebyla jsem sama, koho ta scéna strhla. Zpozorovala jsem užaslé obličeje dalších lidí kolem. A každému z nás ti dědečkové zcela neúmyslně vykouzlili široký úsměv na tvářích. Jejich skupinka si ale vůbec nevšimla, že všichni upřeně zíráme jejich směrem. Měli svůj svět a svojí radost, zřejmě nic neobvyklého. Zkrátka každodenní záležitost.

Když se dostatečně přivítali, hlučně se usadili k jednomu prázdnému stolku. Ten nejkulatější z nich si donesl nějakou pochoutku z pekárny. Položil si jí na stolek a s velkou chutí si z ní mezi řečí uždiboval. Nataženým uchem jsem zaslechla, jak se kamarádům svěřuje, že tohle je jeho rituál. Každé ráno si chodí pro tenhle pamlsek, ,,KAŽDÉ RÁNO", zdůraznil s naprostou blažeností v obličeji a znovu uždíbl. Za chvíli jim servírka donesla jejich nápoje. Půlka dědečků se už dopoledne potřebovala svlažit pivem a půlka dodat ještě víc energie silným ,,cortadem"/takové místní poloviční cappuccino.

A já jsem mezitím zjistila, že moje ,,veledůležité" myšlenky odpluly kamsi do dálky a místo nich jsem naplno čerpala poselství toho živého výjevu přede mnou.

Znovu se usmívám, když o téhle scénce píšu. A přeji každému, ať se raduje ze života, z malých věcí, jako ten dědeček, co si každé ráno pochutnává na svém koláčku!